Přehled všech témat
Grammar | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Be, have, do | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| To do, to have, to be in present simple | Více  To do, to have, to be in present simplePro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě. Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).
Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:
Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has. U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:
V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití. To do, to have, to be: questions and negatives | Více | To do, to have, to be: questions and negativesPro obecné tvoření otázek a záporů v přítomném čase viz Present simple tense: questions and negatives. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. To be Pro otázky a zápory nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jeho přesunutím před podmět a v záporu přidáním částice not.
To have Sloveso have ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso.
To do V otázkách a záporu přidáváme jako pomocné sloveso.
To do, to have, to be in past simple | Více | To do, to have, to be in past simpleSlovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla. To doU slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.
Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru. Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:
To haveI když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:
Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:
To beStejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:
Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:
To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.
There is, there are | Be, have, do: mix | Tenses | Talking about the present | Present simple tense | Více | Present simple tensePoužití prostého času přítomnéhoPřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o obecných faktech, která jsou vždy pravdivá, nebo jsou pravdivá a stálá pro dané delší období:
Dále používáme přítomný čas prostý, když mluvíme o pravidelných, obvyklých událostech. Často používáme časová určení always, often, usually, sometimes, never a další příslovce vyjadřující frekvenci pro pravidelné děje.
Přítomný čas prostý používáme také např. při dávání instrukcí, popisování cesty, pokud popisujeme zvyky nebo když mluvíme o již daném rozvrhu. Tvoření prostého času přítomnéhoTvar slovesa v přítomném čase prostém je stejný jako tvar infinitivu:
Jediná změna nastává ve 3. osobě jednotného čísla, kdy k němu přidáme ještě koncovku -s (případně -es).
Koncovka -es se přidává z důvodu lepší výslovnosti za slova, která končí sykavkou (‑s, -z, -sh, -ch, -x).
Pokud sloveso končí souhláskou, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.
Co se týče často používaných sloves, existují tři výjimky, které nespadají pod výše uvedená pravidla, a to slovesa: to be, to do, to go. Tvary slovesa to be jsou blíže popsány v samostatném článku. Slovesa to do a to go podléhají stejným pravidlům, jako ta končící sykavkou uvedená výše. Ve všech osobách, kromě 3. osoby jednotného čísla, se používají v infinitivu. Ve 3. osobě jednotného čísla pak následuje koncovka -es:
Present continuous | Více | Present continuousPoužití průběhového časuPřítomný čas průběhový používáme, když mluvíme o dějích, které právě probíhají (v době, kdy o nich mluvíme).
Přítomný čas průběhový dále používáme k tomu, abychom mluvili o dočasných stavech, které jsou pravdivé v momentu, kdy o nich mluvíme.
Další využití průběhového času je pro zdůraznění opakující se situace. V tom případě používáme také příslovce always.
Tvoření průběhového časuTvar slovesa v přítomném čase prostém tvoříme pomocí vyčasovaného slovesa být (to be), které je následováno významovým slovesem – k jeho základnímu tvaru přidáme koncovku -ing.
Existují i slovesa, u kterých průběhový čas vytvořit nelze. Jedná se o stavová slovesa, tedy slovesa, která nepopisují činnost, ale procesy myšlení, cítění a smyslového vnímání. Mezi ně patří například: love, hate, like, hope, wish, agree, see, hear atd. I když nám může tedy logicky vyplývat, že bychom měli v případě výše uvedených sloves použít průběhový čas, použijeme je jenom v jejich základním tvaru, např:
O obou činnostech v příkladu můžeme říct, že právě probíhají a tedy mají být vyjádřeny průběhovým časem. Sloveso see však vyjadřuje smyslové vnímání a tedy jeho průběhovou formu vytvořit nelze. Naopak sloveso play vyjadřuje činnost a je uvedeno ve své průběhové formě. Stejný princip platí i v následujícím příkladu:
Present tense: questions and negatives | Více | Present tense: questions and negativesPresent simpleOtázku v přítomném čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa do na začátek věty:
Tvoření záporu je v přítomném čase prostém stejně jednoduché. Vyjádříme ho pomocným slovesem do, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:
Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.
U záporu můžeme také často narazit na zkrácené formy don't a doesn't. Jejich použití je zcela běžné a jsou zaměnitelné s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci). Při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Pokud tedy ve větě máme not, nepoužijeme již slovo never, nebo naopak, i když by k tomu přímý překlad z češtiny občas mohl lákat. Výjimky při tvorbě otázek a záporů nastávají pouze v případě sloves to be a to have, která jsou vysvětlena zde. Present continuousPři přítomném čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be, které zastává funkci pomocného slovesa, na začátek věty:
Zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:
V přítomném čase průběhovém je taktéž možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy aren't a isn't. Důležité je však myslet na to, že od tvaru pro 1. osobu jednotného čísla (am not) zkrácenou formu vytvořit nelze. Znovu platí, že při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Použití tázacích zájmenKromě jednoduchých otázek, které jsou popsány výše, a většinou za nimi následuje ano/ne odpověď, můžeme tvořit také otázky pomocí tázacích zájmen. Nazývané taktéž wh-questions, tyto otázky se využívají na zjišťování konkrétních informací a tvoří se použitím zájmen: who (kdo), what (co), where (kde), when (kdy), why (proč) a which (který/á/é). Jejich tvorba není vůbec obtížná, stačí pouze přesunout tázací zájmeno na začátek otázky:
Present simple vs. present continuous | Více | Present simple vs. present continuousRozdíl mezi použitím přítomného času prostého a přítomného času průběhového spočívá právě v průběhu děje. Přítomný čas průběhový používáme pro události, které se právě odehrávají. Může se jednat i o děje dlouhodobějšího vymezení, které jsou v době, kdy o nich mluvíme, pravdivé, ale zároveň jsou pouze dočasné. Např.:
Přítomný čas prostý naopak referuje k opakovaným, dlouhodobým dějům, stavům a faktům:
Následující příklady jsou komplikovanější a dobře ilustrují rozdíl v použití prostého a průběhového času:
I když se může zdát, že jde o opakované děje a bylo by tedy na místě použít přítomný čas prostý, jde ve skutečnosti o děje, které jsou typické, případně otravné. Pomůckou nám může být příslovce always (nebo jeho synonyma). Existují rovněž případy, kdy je nutné si uvědomit, zdali mluvíme o činnosti nebo stavu:
V prvním případě použijeme přítomný čas prostý, protože jde o stav. Dotazujeme se na to, čím člověk je. Naopak v druhém případě se ptáme na konkrétní činnost a použijeme tedy přítomný čas průběhový. Další často se opakující chybou je snaha o tvoření průběhových časů u stavových sloves:
I když jde o věc, která se děje ve chvíli, kdy o ní mluvíme, jde o stavová slovesa, která nemají průběhový tvar (blíže jsou popsána zde). Talking about the present: mix | To do, to have, to be in present simple | Více | To do, to have, to be in present simplePro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě. Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).
Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:
Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has. U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:
V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití. To do, to have, to be: questions and negatives | Více | To do, to have, to be: questions and negativesPro obecné tvoření otázek a záporů v přítomném čase viz Present simple tense: questions and negatives. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. To be Pro otázky a zápory nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jeho přesunutím před podmět a v záporu přidáním částice not.
To have Sloveso have ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso.
To do V otázkách a záporu přidáváme jako pomocné sloveso.
Talking about the past | Past simple tense (regular verbs) | Více | Past simple tense (regular verbs)Minulý čas prostý používáme pro děje, které se odehrály v jasně definované minulosti. Často jsou s ním spojovány časová určení yesterday, three weeks ago, last year, when I was young.
Minulý čas prostý také používáme, když mluvíme o stavech, jednorázových, ale i opakovaných událostech v minulosti. Tvar pravidelných sloves v minulém čase prostém tvoříme přidáním koncovky -ed k základnímu tvaru slovesa. U jednoslabičných sloves s jednou samohláskou následovanou souhláskou dochází ke zdvojení této koncové souhlásky.
Pokud však sloveso v infinitivu končí na -e, tuto hlásku nezdvojujeme, nýbrž přidáváme už jenom -d.
Změny nastávají také pokud sloveso končí na -y, kterému předchází souhláska. V takovém případě se toto y změkčuje a až následně se přidává koncovka -ed.
Past simple tense (irregular verbs) | Více | Past simple tense (irregular verbs)Tvar nepravidelných sloves v minulém čase prostém je tvořen nepravidelně. Tyto tvary se tedy musíme naučit. Přehled nejdůležitějších nepravidelných sloves:
Nepravidelnost nastává také u často používaných sloveso to be, to do a to have. Více k jejich tvarům naleznete zde. Past tense: questions and negatives | Více | Past tense: questions and negativesPast simpleOtázku v minulém čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa did (tedy minulého času do) na začátek věty. Pomocné sloveso na sebe opět převezme všechny gramatické funkce. Jelikož pomocné sloveso indikuje i minulý čas, plnovýznamové sloveso, které za ním následuje, bude už v přítomném čase. Tvar did se používá pro všechny osoby a čísla:
Podobně je to i s tvořením záporu. Vyjádříme ho opět pomocným slovesem did, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:
U záporu můžeme také často narazit na zkrácenou formu didn't. Její použití je zcela běžné a je zaměnitelná s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci). Výjimka opět nastává u slovesa to be, které při tvorbě otázek a záporů pomocné sloveso do nepotřebuje. Otázky se tedy tvoří přesunutím správného tvaru slovesa be na začátek věty. Např.:
Při záporu se opět jenom přidá částice not za vhodnou formu slovesa to be:
Past continuousPři minulém čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be na začátek věty:
Zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:
Opět je při záporech možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy wasn't a weren't. Past continuous tense | Více | Past continuous tenseMinulý čas průběhový se používá, pokud se klade důraz na průběh či délku zmiňované činnosti. Tvoří se slovesem to be ve vhodném tvaru (tedy was/were) a příponou -ing.
Minulý čas průběhový se používá v následujících případech:
Je důležité myslet na to, že minulý čas průběhový nelze použít v případě stavových sloves (např. mean, know, need, love, hate) a u dějů a činností, které se v minulosti pravidelně nebo často opakovaly. Například:
Present perfect tense | Více | Present perfect tenseTvorba předpřítomného časuTvar předpřítomného času prostého tvoříme vyčasováním pomocného slovesa have, které je následováno příčestím minulým významového slovesa (u pravidelných sloves přidáváme koncovku -ed k základnímu tvaru, tvary příčestí minulého nepravidelných sloves viz tvary past participle v kapitole Past simple tense).
Nepravidelné tvary příčestí minulého lze naleznout zde. Informace o tvorbě otázek a záporů lze naleznout zde. Použití předpřítomného časuPředpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, co se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností. Jedním případem použití předpřítomného času prostého je pro mluvení o zkušenostech, které jsme prožili do současné doby. Obvykle tyto zkušenosti nejsou specifikovány konktrétním časem, ale často s nimi používáme výrazy ever, never, before, in my life, so far, up until now.
Dále předpřítomný čas prostý používáme pro mluvení o nedávné, i když dokončené události, která se odehrála v minulosti. Nedávná minulost je často je spojována s výrazy just a recently.
Předpřítomný čas prostý také používáme pro vyjádření minulé události, která má následky v přítomnosti.
Další použití předpřítomného času prostého je s předložkami for a since pro mluvení o událostech, které začaly v minulosti a trvají do současné doby.
Předpřítomný čas také používáme s dalšími příslovci, např. yet, already, still. Past perfect | Více | Past perfectPředminulý čas se používá na vyjádření událostí, které se odehrály ještě před určitým bodem v minulosti. Tvoří se použitím pomocného slovesa had a minulým příčestím. Např:
Většinou se ve větě nenachází samostatně, ale spolu s jiným minulým časem vyjadřujícím událost, která nastala mezi jinou, dřívější událostí a současností:
Ve výše uvedeném příkladu máme dva minulé časy, aby se rozlišilo, která událost se stala dříve. Mirek si mohl vzpomenout, že si zapomněl laptop ve vlaku až poté, co se tak stalo. V případě této věty se to dá logicky odvodit. Pokud je věta méně jasná, pomůckou je přítomnost spojek jako before, until, after, které naznačují posloupnost událostí. Následující příklad ukáže, jak použití předminulého času mění význam věty:
Pokud by byl ve větě předminulý čas ("had cooked"), znamenalo by to, že Lenka navařila ještě předtím, než vstali. Použití minulého času prostého vyjadřuje, že Lenka navařila až poté, co vstali. Past simple vs. past continuous | Více | Past simple vs. past continuousRozdíl mezi minulým časem prostým a průběhovým spočívá v důrazu kladeném na průběh či délku činnosti. Minulý čas prostý se používá pokud:
Minulý čas průběhový se tedy používá v následujících případech:
Kontrast, který tyto dva časy tvoří, je důležitý, když mluvíme o dvou dějích, které nejsou zasazené stejně do minulosti. Například:
V minulosti probíhala určitá činnost nebo děj, na kterou se dotazuje daná otázka. Trvání tohto děje je zdůrazněno použitím minulého času průběhového. Tento děj byl přerušen jiným, který se odehrál okamžitě. Pro ten použijeme minulý čas prostý. Pro porovnání:
I když jde o dva děje v minulosti, oba probíhaly ve stejnou dobu a navzájem se nepřerušily. V následujícím případě jde taky o více činností v minulosti:
Jedná se však o sérii událostí, proto je použitý minulý čas prostý. Předtím, než si vedle ní sedl, musel nejdřív k baru přijít. Past simple vs. present perfect | Více | Past simple vs. present perfectZatímco děje vyjádřené pomocí minulého času jsou již ukončené, často definované příslovečným určením referujícím k minulosti (yesterday, two days ago, last winter, atd.), děje vyjádřené předpřítomným časem dokončené nejsou (tedy stále probíhají, i když začaly v minulosti) nebo mají jinou spojitost s přítomností. Pomocným ukazatelem mohou často být právě použitá příslovce:
Present perfect: simple vs. continuous | Více | Present perfect: simple vs. continuousPředpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, které se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností (pokud například mluvíme o tom zdali a kolikrát jsme něco udělali). Rozdíl mezi předpřítomným časem prostým a průběhovým spočívá primárně v tom, zdali je daná činnost dokončena nebo ne. Například:
V první větě je použitý předpřítomný čas prostý, protože kniha už byla přečtena. Druhá věta v druhém příkladě naznačuje, že činnost není dokončena: zbývá ještě dočíst třicet stran. Použije se tedy předpřítomný čas průběhový. Předpřítomný čas průběhový se také používá k zdůraznění průběhu aktivity. Proto je v následující větě průběhová forma navzdory tomu, že telefonáty už byly ukončeny:
Další případ, kdy se můžeme setkat s průběhovou formou předpřítomného času, je, pokud mluvíme o dočasných činnostech a stavech. Ku příkladu:
Past simple vs. past perfect | Více | Past simple vs. past perfectJe důležité umět správně rozlišovat mezi minulým časem prostým a předminulým časem, protože se častokrát nacházejí ve větách společně a rozdíl mezi nimi naznačuje posloupnost událostí, které se odehrály v minulosti. Minulý čas prostý se u pravidelných sloves tvoří přidáním koncovky -(e)d a předminulý čas použitím pomocného slovesa had s minulým příčestím. Tedy:
Pro pochopení rozdílu mezi těmito dvěma časy se podívejme na následující příklad:
První věta se celá odehrává v minulosti. Dort musel být nejdříve snězen a až pak na to mohl někdo reagovat. Předminulý čas dává najevo, že se děj odehrál v hluboké minulosti a minulý čas prostý pak jednoduše zmiňuje, že se něco stalo (že nemohl uvěřit, že mu snědli dort). Druhá věta se také odehrává v minulosti, ale jenom z části. Dort byl sice snězen v minulosti, ale přišlo se na to až teď. Je důležité si ale uvědomit, že předminulý čas se používá pouze v případě, kdy děj, který se odehrál v hluboké minulosti, nějakým způsobem ovlivňuje následné události. Nepoužívá se tedy, pokud jde o sérii událostí, nebo o události probíhající ve stejnou dobu. Např.:
V prvním případě fakt, že Lucka hrála na klavír, nijak neovlivňuje její dětství a v druhém případě, i když člověk vyběhl až po tom, co slyšel křik, jde o jednoduchou sérii událostí. Použijeme tedy minulý čas prostý. Talking about the past: mix | To do, to have, to be in past simple | Více | To do, to have, to be in past simpleSlovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla. To doU slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.
Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru. Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:
To haveI když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:
Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:
To beStejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:
Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:
To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.
Talking about the future | Future simple tense | Více | Future simple tenseSloveso will používáme, když mluvíme o budoucnosti – když si myslíme, že se něco určitě stane, když něco předpovídáme, mluvíme o rozhodnutích, která jsme právě učinili, když něco navrhujeme či slibujeme.
Tvar tohoto budoucího času je složen ze slovesa will následovaným základním tvarem významového slovesa. Při tvoření otázky přesuneme sloveso will před podmět. V záporu je sloveso will doplněno o zápornou částici not.
Future tenses: continuous vs. perfect | Více | Future tenses: continuous vs. perfectBudoucí průběhový a předbudoucí čas se používají na rozpravy o událostech, které se stanou v budoucnosti. Budoucí průběhový čas se tvoří vazbou will be, za kterou následuje průběhový tvar významového slovesa. Předbudoucí tvar se tvoří pomocí vazby will have a příčestím minulým významového slovesa. Tedy:
Rozdíl mezi nimi je v tom, že pomocí budoucího času průběhového odkazujeme na děj, který bude v budoucnu probíhat, kdežto předbudoucí čas odkazuje na děj, který se do určité doby v budoucnosti skončí. Např.:
Použití budoucího průběhového času v první větě naznačuje, že děj bude probíhat v určitou dobu (o půlnoci). Naopak na základě předbudoucího času v druhé větě je jasné, že děj už bude o půlnoci ukončen, a tedy přes poušť přejedou do půlnoci. Pomůckou na rozeznaní vhodné příležitosti pro použití předbudoucího času je spojka by. Častokrát jde však použití správného času logicky odvodit:
Zaprvé jde o jednorázovou činnost (prvně mohou astronauti přistát jen jednou) a za druhé, i kdyby došlo na opakovaná přistání, je to děj, který se odehraje okamžitě (v moment, kdy se astronauti dotknou povrchu Marsu). Použít budoucí čas průběhový by tedy nedávalo smysl. Nejdůležitější je však pamatovat si, že předbudoucí čas je obskurní forma, která se v rámci běžné komunikace skoro vůbec nevyskytuje a použití jiných forem budoucího času není považováno za chybu. Will vs. going to | Více | Will vs. going toPro vyjádření budoucího času můžeme použít jak will, tak going to. V jejich použití je však rozdíl. Při použití going to pro vyjádření budoucnosti zdůrazňujeme náš záměr, již učiněné rozhodnutí, nebo pokud máme důkazy pro to, co tvrdíme.
Při použití will k tomuto zdůraznění nedochází, i když jsme si jistí, že se něco stane, jelikož to není založeno na plánech, rozhodnutích, záměrech či důkazech. Proto se sloveso will často pojí s vazbou I think. Will rovněž používáme pokud se pro danou věc rozhodneme okamžitě, tudíž například při objednávání v restauraci. Např.:
Následující příklady jsou obtížnější a ilustrují použití will a going to:
Rozdíl v příkladech je v tom, že v prvním případě si je osoba vědoma toho, že je potřeba koupit chleba a už se tedy rozhodla, že ho dokoupí, z čehož vyplývá použití going to. V druhém případě se o tom osoba dozvídá pouze v ten daný moment a sloveso will reflektuje náhlé rozhodnutí.
Zde je rozdíl v důkazech, na základě kterých mluvíme o určité události. V první větě pouze předpokládáme, že bude pršet, a použijeme tedy will. Ve druhé je však na základě oblak jasné, že pršet bude, a tedy použijeme going to. Tenses: mix | Plurals | Plural nouns (regural) | Více | Plural nouns (regural)Množné číslo se u pravidelných podstatných jmen tvoří velmi jednoduchým způsobem, a to přidáním koncovky -s.
Existují však výjimky:
Plural nouns (irregular) | Více | Plural nouns (irregular)Jelikož je možné většinu nepravidelných podstatných jmen rozdělit do skupin podle toho, jak vzniká jejich plurál, není ani v tomto případě obtížné naučit se jejich formy množného čísla.
Plurals: mix | Articles | Indefinite article | Více | Indefinite articlePoužití neurčitého členu je velmi jednoduché a týká se následujících případů:
Neurčitý člen používáme pouze v jednotném čísle a s počitatelnými podstatnými jmény! Neurčitý člen má v angličtině dvě formy: a a an. A se používá, pokud podstatné jméno začíná výslovnostně na souhlásku. Typicky tedy například:
Ale také v těchto případech, kdy výslovnost začíná na j:
An se použivá, pokud podstatné jméno začíná výslovnostně na samohlásku. Např.:
Ale také v těchto případech, kdy se psané h nevyslovuje:
Porovnejte tedy rozdíl ve výslovnosti mezi následujícími slovy:
Definite article | Více | Definite articleUrčitý člen je v angličtině pouze jeden, a to slovo the. Používá se, když mluvíme o něčem, co už bylo zmíněno, nebo pokud chceme identifikovat konkrétní věc. Taktéž se používá, pokud mluvíme o lidech a věcech, které existují pouze jednou, při označování dekád, nebo při třetím stupni přídavných jmen:
Určitý člen the se nepoužívá:
Problematické bývají následující případy:
I když je pravděpodobně známé, na kterou věznici, práci a postel věta odkazuje, určitý člen se nepoužívá, protože jde o abstraktní stavy. “Go to prison” značí, že někdo si odsedí trest, “from work” že se vrací po hodinách pracovní činnosti, “go to bed” znamená, že jde spát. Pokud jde o dopravní prostředky, primárně taktéž nepoužíváme žádný člen. Ve všech případech by se určité členy používaly jenom ve specifických případech, kdy by správné porozumění věty záviselo od vymezení konkrétních míst a objektů. Více o případech, při kterých se nepoužívá žádný člen se dočtete zde. Zero article | Více | Zero articleJsou případy, kdy se v angličtině před slovem použije člen nulový. Slovo tedy bude bez členu. Tohle se stává pokud jde:
Articles: mix | Prepositions | Prepositions of time | Více | Prepositions of timeV angličtině se používají tři předložky času: at, in a on. At se používá, když mluvíme o přesném času, svátcích a krátkých časových úsecích, například:
Výjimkou jsou vazby at night a at the weekend. In používáme před označením delších časových úseků, jako jsou měsíce, roky a části dne:
On se váže ke dnům v týdnu a přesným datům, pod které spadají i konkrétní dny svátků:
Pokud se ale před časovým údajem nachází údaj, který konkretizuje časový úsek (every, this, last, next atd.), předložky času už nepoužíváme:
Kromě výše spomenutých tří nejpoužívanějších předložek času, existují i složitější předložky, nejčastěji využívány na vymezení určitého času. Mezi ně patří for, since, during, while a until. For používáme na vymezení trvání:
Since používáme na určení od kdy se něco děje:
During a while označují průběh dvou událostí v rovnaký čas, případně menší události na pozadí jiné, probíhající:
Until se používá na vyznačení do kdy se něco děje:
Prepositions of place | Více | Prepositions of placeNejčastěji používané předložky místa jsou at, in a on. Mají poněkud komplikované využití, takže je nutné si jednotlivé příklady zapamatovat. At se používá na určení přesného místa a pokud mluvíme o událostech a místech, kde pravidelně vykonáváme stejnou činnost:
In jednoduše značí věci, které jsou uvnitř:
On se používá pokud mluvíme o plochách, podlažích, stranách (on the left, on the right), pokud je něco v médiích, nebo v dopravních prostředcích. Např.:
Jedna z velmi častých chyb lidí učících se anglicky je používání spojení “on the picture” pro výraz “na obrázku”. Jde o čechismus, nebo-li czenglish, a jediná správná forma je “in the picture”! Jiné předložky místa jsou:
Ve většině případů je použití předložek místa jasné, ale někde je potřeba i další vysvětlení:
Prepositions of direction | Více | Prepositions of directionZ názvu je zjevné, že předložky směru vyjadřují směr, kterým se něco pohybuje. Jsou mezi nimi:
Ve většině případů je použití předložek směru jasné, ale někde je potřeba dalšího vysvětlení:
Prepositions: other | Prepositions: mix | Modal verbs | Modal verbs and infinitive | Modal verbs: present simple | Modal verbs: past simple | Can / could | Must / have to / can | Should | Modal verbs: mix | Pronouns | Personal pronouns | Více | Personal pronounsV angličtině mají osobní zájmena dva tvary:
Využití zájmen v případě, že vyjadřují podmět, je přímočaré a odvíjí se od významu věty. Je důležité ale myslet na to, že věci a zvířata mají v angličtině třetí osobu. Např.:
Kupříkladu, I když ženský rod slova židle v češtině může lákat k použití zájmena she, jde o předmět, použijeme tedy zájmeno it. Při zvířatech se osobní zájmena označující pohlaví zvířete používají pouze pokud k němu máme osobní vztah. Co se týče neživých věcí, existují také výjimky, jako například lodě, u kterých se používá často ženský rod. Jde však o ojedinělé příklady netypické v běžné mluvě. Je důležité sledovat, kdy se funkce zájmena mění a zastává pozici předmětu. Pak se v některých případech mění i tvar zájmen podle tabulky. Např.:
Reflexive pronouns | Více | Reflexive pronounsV angličtině mají zvratná zájmena následující tvary:
Používají se primárně, pokud je předmět věty stejný jako je podmět. Je tomu tak často právě ve větách, které by v češtině obsahovaly zvratná zájmena. Např.:
Zvratná zájmena se však nepoužívají, pokud se vážou s příslovcem místa, nebo předložkou with. V tom případě se používají osobní zájmena předmětná. Např.:
Possessive pronouns | Více | Possessive pronounsPřivlastňovací zájmena mají v angličtině dva druhy: nesamostatná (possessive adjectives) a samostatná (possessive pronouns). Tvary všech přivlastňovacích zájmen jsou v následující tabulce:
Jak už název naznačuje, nesamostatná přivlastňovací zájmena se ve větě nachází před slovem, kterého se týkají, zatímco samostatná stojí až za ním, tedy samostatně. Porovnejte následující příklady:
Nebo:
Je důležité mít na paměti dvě věci:
Použití zájmen už následně závisí od logického významu věty. Conditionals | First conditional | Více | First conditionalPrvní kondicionál je druh podmínkové věty. Používáme ho na vyjádření věcí, které se stanou v budoucnosti, pokud se splní jejich předpoklad. Tvoříme ho pomocí přítomného času prostého ve vedlejší větě (předpokladu) a budoucího času prostého v hlavní větě (která vyjadřuje co se stane). Např.:
Vedlejší podmínková věta nemusí vždy stát jako první. Nejčastěji se začíná spojkou if, ve větě je tedy lehce identifikovatelná:
Second and third conditional | Více | Second and third conditionalDruhý kondicionál je druh podmínkové věty. Používáme ho na vyjádření věcí, u kterých je nepravděpodobné, že by se staly v budoucnosti. Tvoříme ho pomocí minulého času prostého ve vedlejší větě (předpokladu) a modálním slovesem would, za kterým následuje infinitiv v hlavní větě (která vyjadřuje, co se pravděpodobně nestane). Např.:
Kdežto první příklad vyjadřuje vysoce nepravděpodobnou záležitost, druhý vyjadřuje předpoklad, na základě stávajících skutečností, že osobě se nebude dařit lépe. Druhý kondicionál se také používá na vyjádření věcí, které jsou nemožné:
Není možné doslova být někým jiným, musíme tedy použít druhý kondicionál. Výše uvedená věta je také příkladem použití were místo was. Were může nahradit was v druhém kondicionálu, pokud se usilujeme o formální vyjadřování. Dalším příkladem je:
Třetí kondicionálTřetí kondicionál používáme na přemýšlení nad tím, co by se bývalo mohlo stát, kdyby byla splňena určitá podmínka (která ale splněna reálně nebyla). Tvoříme ho pomocí předminulého času ve vedlejší větě (nenaplněné podmínce) a modálním slovesem would have, za kterým následuje příčestí minulé v hlavní větě (která vyjadřuje, co by se bývalo mohlo stát). Např.:
V obou případech jde o neexistující stav. Ona není učitelka a on nepřišel včas, protože nebyly naplněny podmínky z vedlejší věty. Wish, unless, if only, if not | Adjectives and adverbs | Adjectives comparative / superlative | Více | Adjectives comparative / superlativePřídavná jména mají v angličtině tři stupně, které odpovídají způsobu stupňování v češtině:
Postup při tvorbě komparativu a superlativu závisí na délce přídavného jména. Pokud jde o jednoslabičná nebo některá dvouslabičná přídavná jména, používají se přípony -er a -est. Například:
Můžeme se setkat s případy, kdy přídavné jméno končí na -y. V tom případě se před přidáním přípony -y změní na -i. Například:
Delší přídavná jména, tedy některá dvouslabičná a všechna víceslabičná, se stupňují pomocí slov more (více) a most (nejvíce), která se dají před stupňované přídavné jméno.
Již bylo zmíněno, že dvouslabičná přídavná jména mohou spadat do obou kategorií. Není pravidlo, na základě kterého by se dalo určit, do které, je třeba vycházet ze zkušenosti. Použití slov more a most však nikdy chybou nebude. Existují přídavná jména, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:
Rozdíl mezi komparativem a superlativem odpovídá tomu v češtině a pro použití správného tvaru je nutno se rozhodnout na základě významu. Příklady:
Adverbs comparative / superlative | Více | Adverbs comparative / superlativePodobně jako přídavná jména, i příslovce mají v angličtině tři stupně:
Většina z nich končí příponou -ly (lze je tedy i snadno rozeznat). V takovém případě se stupňují použitím slov more (více) a most (nejvíce), která se dají před stupňované příslovce:
Příslovce, která mají stejný tvar jako přídavná jména, se stupňují pomocí přípon -er a -est:
Tak například dochází k tomu, že k příslovci early se přidávají přípony -er a -est i když zdánlivě končí na -ly. V případě tvorby komparativu a superlativu tohoto příslovce je nutné taktéž myslet na to, že -y se před příponou změkčuje:
Existují příslovce, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:
Farther/farthest se používá na vyjádření fyzické vzdálenosti, kdežto further/furthest na vyjádření symbolické vzdálenosti. Rozdíl mezi komparativem a superlativem odpovídá tomu v češtině a pro použití správného tvaru je nutno se rozhodnout na základě významu. Příklady:
Zde se nesmí použít komparativ, protože vazba of all the students (ze všech studentů) naznačuje, že neporovnáváme, ale určujeme toho nejlepšího.
Zde porovnáváme, mezi tím, jak to znělo a jaké to ve skutečnosti bylo. Logicky tedy použijeme komparativ. Adjective or adverb? | Positions of adverbs in sentences | Více | Positions of adverbs in sentencesPříslovce se ve větách objevují v zásadě na třech pozicích: na začátku, uprostřed věty a na konci věty. Některá příslovce mohou zastávat více pozic, jiná jsou vázaná na konkrétní pozici. V zásadě platí, že příslovce nemůže být nikdy umístěno mezi předmět a přísudek. Konkrétní pozice se často odvíjí od typu příslovce: Příslovce způsobuPříslovce způsobu se objevují uprostřed a na konci věty. Při příslovcích končících na -ly záleží, zdali chceme zdůraznit způsob, pokud ano, uvedeme příslovce na konci věty:
Můžeme je ale umístit i uprostřed věty:
Příslovce způsobu, která se nekončí na -ly, se uvádějí vždy na konci věty:
Důležité je si uvědomit, že pozice příslovce ve větě může někdy změnit význam příslovce:
Příslovce místaVe většině případů následují příslovce místa přímo za slovesem, tedy uprostřed nebo na konci věty:
Na začátku věty se příslovce místa objevují pokud klademe důraz na konkrétní místo:
Příslovce času a četnostiPokud se jedná o příslovce času určující konkrétní čas, nejčastěji se umisťují na konec věty:
Je ale možné umístit je i na začátek věty, i když větná konstrukce už nebude tak přirozená:
Na začátek věty nelze umístit jednoslovná příslovce četnosti:
Příslovce, která neurčují konkrétní čas mohou mít různé pozice ve větě:
Výjimkou jsou příslovce always a never, která zastávají pozici uprostřed věty:
Jiná příslovcePříslovce, která zdůrazňují určitou skutečnost (např. too, very, rather, hardly) se většinou umisťují přímo před slovo, na které odkazují:
Příslovce jako například furthermore, nevertheless, anyway uvádějí následující větu, nejčastěji se tedy nachází na začátku:
Příslovce vyjadřující pravděpodobnost (např. certainly, probably) se umísťují doprostřed věty:
Výjimkou jsou příslovce perhaps a maybe, která se umisťují spíše na začátek věty:
Pokud se ve větě nachází víc než jedno příslovce, následují po sobě v pořadí způsob, místo a čas:
Dbejte prosím na to, že výše uvedená pravidla jsou častokrát pouze doporučení. Naneštěstí platí, podobně jako v mnoha jiných případech v rámci angličtiny, že pro určení správné pozice je třeba vycházet z předcházejících zkušeností a správný slovosled jednoduše odhadnout. This / these | Too vs. enough | Více | Too vs. enoughRozlišovat mezi too a enough není vůbec žádný problém, protože mají jiný význam. Too znamená příliš (nadmíru) a enough znamená dost. Zamyslete se nad rozdílem ve významu následujících vět:
V obou případech by se dalo použít i druhé slovo, ale význam vět by postrádal logiku. Není důvod doufat, že pokoj z první věty by nebyl dost teplý. Rovněž u druhého příkladu by se nezapínalo topení, aby byl pokoj příliš teplý. K určení toho, které slovo použít, nám kromě samotného významu věty, pomáhá skutečnost, že too (ve významu příliš) se vždy používá před slovem, kterého se to týká, a enough může být i za ním. Too se také váže se slovy many a much. Too many se používá s počitatelnými a too much s nepočitatelnými podstatnými jmény:
Than vs then | Adjectives and adverbs: mix | Passives | Passive voice | Quantity, order | Few, less, little, much, many | Nouns: countable, uncountable | Více | Nouns: countable, uncountableTo, která podstatná jména jsou počitatelná a která nepočitatelná se dá většinou logicky odvodit. Nepočitatelná podstatná jména jsou taková, která:
Pro nepočitatelná podstatná jména platí následující:
Samozřejmě musí být způsob, jak vyjádřit počty nepočitatelných podstatných jmen. V takovém případě existují vazby k tomu určené. Zde je pár nejčastějších příkladů:
V češtině jsou slova jako čokoláda jednoduše počitatelná. Fakt, že tedy nemůžeme v angličtině použít two chocolates, se může zdát nepřirozený. Jelikož je toto slovo v angličtině nepočitatelné, musí se na vyjádření množného čísla využít vazba two bars of chocolate. Problematické jsou také právě nepočitatelná slova opisující abstraktní pojmy, které se nám můžou zdát jako počitatelné. Např.:
I když si dokážeme představit jednotlivé domácí úkoly, jde o výraz poukazující na celek, tedy všechny úkoly přidělené na doma. Ve větě se proto před slovem homework nesmí použít neurčitý člen. Some, any, no, every | Both, all, whole, every, each | Another, other, either, neither, each | Ordinal numbers | Quantity - mix | Verb patterns | Gerund vs. infinitive | Více | Gerund vs. infinitiveGerundiumVe většině případů tvoříme gerundium přidáním koncovky -ing za sloveso.
Tvar slovesa se mění pouze v následujících případech:
I když mají slovesa v gerundiu stejný tvar jako slovesa v přítomném čase průběhovém, zastávají ve větě jinou funkci. Můžeme se s nimi primárně setkat v následujících případech:
InfinitivInfinitiv je neurčitý slovesný tvar. Tvoří se ještě jednodušeji než gerundium. Stačí před sloveso v základním tvaru přidat předložku to.
Slovesa v infinitivu se používají v následujících případech:
Za slovesy můžou někdy následovat formy v gerundiu i v infinitivu. Někdy se význam věty nemění:
Jsou však i případy, kdy se význam věty mění na základě použití gerundia a infinita:
Na základě použití gerundia v první větě víme, že Michael zapomíná, že by ráno jedl. Je důležité si však uvědomit, že i když je tato věta gramaticky správná, je prakticky nepoužívaná. Z druhé věty vyplývá, že se Michael zapomíná ráno najíst. Gerundium vs. infinitivVýše jsou popsaná všeobecná pravidla, která by měla aspoň částečně osvětlit logiku používání gerundia a infinitivu. Častokrát ale správný výběr tvaru záleží pouze od konkrétního slovesa a nezbývá nic jiné, než se naučit, v kterých případech tomu tak je. Pro usnadnění následují tabulky s nejčastějšími slovesy, která se váží k jednomu, nebo druhému tvaru. Gerundium: admit, advise, allow, avoid, celebrate, consider, defend, discuss, dislike, enjoy, escape, explain, fancy, fear, feel like, finish, forgive, keep, mention, mind, miss, practice, recommend, suggest, support, understand. Infinitiv: ask, advise, agree, ask, attempt, care, come, choose, decide, demand, expect, fail, get, help, hope, hurry, intend, learn, manage, mean, need, offer, pay, plan, promise, refuse, remain, say, seem, swear, wait, want, wish. Verb + object + infinitive | Make / let | Have something done | Used to | Questions, question words, short answers | Simple questions | Questions with auxiliary verbs | Question words | Question tags | Speech | Reported speech | Parts of speech | Nouns | Parts of speech: mix | | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
