Talking about the present (Vyjadřování přítomnosti)

Použití prostého času přítomného

Přítomný čas prostý používáme, když mluvíme o obecných faktech, která jsou vždy pravdivá, nebo jsou pravdivá a stálá pro dané delší období:

• Ten times ten makes one hundred.
• I live in Olomouc.

Dále používáme přítomný čas prostý, když mluvíme o pravidelných, obvyklých událostech. Často používáme časová určení always, often, usually, sometimes, never a další příslovce vyjadřující frekvenci pro pravidelné děje.

• She never works on Sunday.

Přítomný čas prostý používáme také např. při dávání instrukcí, popisování cesty, pokud popisujeme zvyky nebo když mluvíme o již daném rozvrhu.

Tvoření prostého času přítomného

Tvar slovesa v přítomném čase prostém je stejný jako tvar infinitivu:

• I live in London.
• They sleep in the bed.

Jediná změna nastává ve 3. osobě jednotného čísla, kdy k němu přidáme ještě koncovku -s (případně -es).

• She works in our office.
• He likes you.

Koncovka -es se přidává z důvodu lepší výslovnosti za slova, která končí sykavkou (‑s, -z, -sh, -ch, -x).

• wash → washes
• catch → catches

Pokud sloveso končí souhláskou, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

• carry → caries
• vary → varies

Co se týče často používaných sloves, existují tři výjimky, které nespadají pod výše uvedená pravidla, a to slovesa: to be, to do, to go.

Tvary slovesa to be jsou blíže popsány v samostatném článku.

Slovesa to do a to go podléhají stejným pravidlům, jako ta končící sykavkou uvedená výše. Ve všech osobách, kromě 3. osoby jednotného čísla, se používají v infinitivu. Ve 3. osobě jednotného čísla pak následuje koncovka -es:

• She always does the dishes.
• He goes there often.

Použití průběhového času

Přítomný čas průběhový používáme, když mluvíme o dějích, které právě probíhají (v době, kdy o nich mluvíme).

• She is cooking now.
• They are leaving.

Přítomný čas průběhový dále používáme k tomu, abychom mluvili o dočasných stavech, které jsou pravdivé v momentu, kdy o nich mluvíme.

• His father is living with them at the moment.
• I am using my friend's car for now.

Další využití průběhového času je pro zdůraznění opakující se situace. V tom případě používáme také příslovce always.

• They are always arguing.
• It is always raining around here.

Tvoření průběhového času

Tvar slovesa v přítomném čase prostém tvoříme pomocí vyčasovaného slovesa být (to be), které je následováno významovým slovesem – k jeho základnímu tvaru přidáme koncovku -ing.

• I am reading.
• We are traveling.

Existují i slovesa, u kterých průběhový čas vytvořit nelze. Jedná se o stavová slovesa, tedy slovesa, která nepopisují činnost, ale procesy myšlení, cítění a smyslového vnímání. Mezi ně patří například: love, hate, like, hope, wish, agree, see, hear atd. I když nám může tedy logicky vyplývat, že bychom měli v případě výše uvedených sloves použít průběhový čas, použijeme je jenom v jejich základním tvaru, např:

• I see them playing in the garden.

O obou činnostech v příkladu můžeme říct, že právě probíhají a tedy mají být vyjádřeny průběhovým časem. Sloveso see však vyjadřuje smyslové vnímání a tedy jeho průběhovou formu vytvořit nelze. Naopak sloveso play vyjadřuje činnost a je uvedeno ve své průběhové formě. Stejný princip platí i v následujícím příkladu:

• We like the picture she is drawing.

Present simple

Otázku v přítomném čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa do na začátek věty:

• Do you work in London?
• Do they know the answer?

Tvoření záporu je v přítomném čase prostém stejně jednoduché. Vyjádříme ho pomocným slovesem do, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:

• I do not work in London.
• They do not know the answer.

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.

• Does she have a dog?
• He does not talk to you often.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácené formy don't a doesn't. Jejich použití je zcela běžné a jsou zaměnitelné s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Pokud tedy ve větě máme not, nepoužijeme již slovo never, nebo naopak, i když by k tomu přímý překlad z češtiny občas mohl lákat.

Výjimky při tvorbě otázek a záporů nastávají pouze v případě sloves to be a to have, která jsou vysvětlena zde.

Present continuous

Při přítomném čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be, které zastává funkci pomocného slovesa, na začátek věty:

• Are you doing anything?
• Is she eating the dinner?

Zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

• You are not doing anything.
• She is not eating the dinner.

V přítomném čase průběhovém je taktéž možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy aren't a isn't. Důležité je však myslet na to, že od tvaru pro 1. osobu jednotného čísla (am not) zkrácenou formu vytvořit nelze.

Znovu platí, že při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice.

Použití tázacích zájmen

Kromě jednoduchých otázek, které jsou popsány výše, a většinou za nimi následuje ano/ne odpověď, můžeme tvořit také otázky pomocí tázacích zájmen. Nazývané taktéž wh-questions, tyto otázky se využívají na zjišťování konkrétních informací a tvoří se použitím zájmen: who (kdo), what (co), where (kde), when (kdy), why (proč) a which (který/á/é).

Jejich tvorba není vůbec obtížná, stačí pouze přesunout tázací zájmeno na začátek otázky:

• Who is that person?
• Where am I?

Rozdíl mezi použitím přítomného času prostého a přítomného času průběhového spočívá právě v průběhu děje. Přítomný čas průběhový používáme pro události, které se právě odehrávají. Může se jednat i o děje dlouhodobějšího vymezení, které jsou v době, kdy o nich mluvíme, pravdivé, ale zároveň jsou pouze dočasné. Např.:

• Her mother is living with them at the moment.
• All the people are standing in my view.

Přítomný čas prostý naopak referuje k opakovaným, dlouhodobým dějům, stavům a faktům:

• He lives next door to us.
• We eat breakfast every day.

Následující příklady jsou komplikovanější a dobře ilustrují rozdíl v použití prostého a průběhového času:

• My parents are always arguing.
• I am constantly spilling things.

I když se může zdát, že jde o opakované děje a bylo by tedy na místě použít přítomný čas prostý, jde ve skutečnosti o děje, které jsou typické, případně otravné. Pomůckou nám může být příslovce always (nebo jeho synonyma).

Existují rovněž případy, kdy je nutné si uvědomit, zdali mluvíme o činnosti nebo stavu:

• What do you do? I am a writer.
• What are you doing? I am writing a book.

V prvním případě použijeme přítomný čas prostý, protože jde o stav. Dotazujeme se na to, čím člověk je. Naopak v druhém případě se ptáme na konkrétní činnost a použijeme tedy přítomný čas průběhový.

Další často se opakující chybou je snaha o tvoření průběhových časů u stavových sloves:

• This cake tastes wonderful.
• Right now she wants to help me.

I když jde o věc, která se děje ve chvíli, kdy o ní mluvíme, jde o stavová slovesa, která nemají průběhový tvar (blíže jsou popsána zde).

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:

• Sloveso have jako významové sloveso, od něhož odvozujeme otázku a zápor použitím pomocného slovesa do. Jedná se o variantu typickou spíše pro americkou angličtinu, která však již proniká i do angličtiny britské.
• Sloveso have jako pomocné sloveso . V této funkci ho můžeme najít například při tvorbě jiných časů (present perfect, past perfect) nebo také ve vazbě have got, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso. Jedná se o variantu typickou pro britskou angličtinu.
  • I have got a sister.

Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has.

U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:

• She does her homework.
• Do you go there often?
• I do know the answer.

V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití.

Pro obecné tvoření otázek a záporů v přítomném čase viz Present simple tense: questions and negatives. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro otázky a zápory nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jeho přesunutím před podmět a v záporu přidáním částice not.

• Is he your brother?
• She isn't happy.

To have Sloveso have ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso.

• Have you got a brother?
• She hasn't seen the film.

To do V otázkách a záporu přidáváme jako pomocné sloveso.

• Does she always do her homework?
• He doesn't do the dishes.