Grammar

Skloňování

Sloveso to be nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

Skloňování

Sloveso mít (to have) má vždy tvar have. Výjimkou je pouze 3. osoba jednotného čísla, ve které má tvar has. Např.:

• I have a blue car.
• She has a red bike.

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

To be

Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

To have

Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:

• Sloveso have jako významové sloveso, od něhož odvozujeme otázku a zápor použitím pomocného slovesa do. Jedná se o variantu typickou spíše pro americkou angličtinu, která však již proniká i do angličtiny britské.
• Sloveso have jako pomocné sloveso . V této funkci ho můžeme najít například při tvorbě jiných časů (present perfect, past perfect) nebo také ve vazbě have got, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso. Jedná se o variantu typickou pro britskou angličtinu.
  • I have got a sister.

Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:

• She does her homework.
• Do you go there often?
• I do know the answer.

V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití.

Pro obecné tvoření otázek viz Present simple tense: questions. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro otázky nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jej přesuneme před podmět věty.

• Is he your brother?
• Are they happy?

To have Sloveso have se využívá ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy se vyskytuje jako pomocné sloveso.

• Have you got a brother?
• Has she seen the film?

To do V otázkách přidáváme jako pomocné sloveso.

• Does she always do her homework?
• Do they know the answer?

Nezapomínejte, že pomocné sloveso do na sebe přebírá gramatické funkce. Po něm následující významové sloveso bude tedy v základním tvaru.

Pro obecné tvoření záporů v přítomném čase viz Present simple tense: negatives. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro zápory nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v záporu za něj přidáme částici not.

• They aren’t coming.
• She isn’t happy.

To have Sloveso have se využívá ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy se vyskytuje jako pomocné sloveso.

• We haven’t got a car.
• She hasn’t seen the film.

To do V záporu přidáváme jako pomocné sloveso.

• Do they come around here often?
• He doesn’t do the dishes.

Nezapomínejte, že pomocné sloveso do na sebe přebírá gramatické funkce. Po něm následující významové sloveso bude tedy v základním tvaru.

Slovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.

• Did you have time to tidy your room?
• I didn’t have time to tidy my room.

Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru.

Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:

• Did you do the exercises?
• I didn’t do the exercises.

To have

I když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:

• I had a dog.

Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:

• Did you have a good time last week?
• We didn’t have a good time last week.

To be

Stejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:

• I was
• You were
• He/she/it was
• We were
• You were
• They were

Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:

• Were you in Japan last year?
• Was she at work last week?

To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.

• We weren't there when it happened.
• I was not at school yesterday.

Použití

Vazba there is, potažmo there are, se využívá na vyjádření toho, že někde něco je. Existuje, protože anglické věty se musí začínat podmětem. Např.:

• There is a glass on the table.
• There are people in the picture.

Dané věty jsou odpovědí na otázku co se kde nachází, s důrazem na co. Pokud bychom ale chtěli vědět, kde se co nachází s důrazem na kde, změníme slovosled:

• A glass is on the table.
• The people are in the picture.

Stavba

Zdali použijeme there is nebo there are se odvíjí od čísla podmětu, platí tedy běžná pravidla, v rámci kterých se is váže k jednotnému číslu a are k množnému:

• There is a pink house on our street.
• There are people standing in front of it.

Pozor! I když vazba there is může vystupovat i ve své zkrácené formě (there’s), vazba there are tuto formu mít nemůže.

Vytvořili jsme pro Vás přehledovou tabulku všech časů, na které můžete v angličtině narazit:

Tak jako v češtině se můžeme setkat s přítomným, minulým a budoucím časem. Mezi sebou se jednotlivé druhy časů liší hlavně tím, zdali vyjádřují jednorázovou (simple) nebo déle trvající činnost (continuous). Slovíčko perfect v názvu některých časů zase zdůrazňuje vliv činnosti nebo stavu na pozdější dobu.

Na diagramu se vždy nacházíme TEĎ, tedy v bodu vyznačeném hrubou čárou. Pokud se u času nachází i vypravěč, představuje určité přenesené já, o kterém mluvíme (to, kým jsme byli nebo to, kým budeme atd.).

V angličtině v přítomném čase rozlišujeme jen, zdali jde o jednorázovou činnost vyjadřovanou přítomným časem prostým (present simple), nebo probíhající činnost vyjadřovanou přítomným časem průběhovým (present continuous).

Speciální pozornost věnujeme otázkám a záporným větám, ve kterých se mění slovosled a používají se pomocná slovesa.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Použití prostého času přítomného

Přítomný čas prostý používáme, když mluvíme o obecných faktech, která jsou vždy pravdivá, nebo jsou pravdivá a stálá pro dané delší období:

• Ten times ten makes one hundred.
• I live in Olomouc.

Dále používáme přítomný čas prostý, když mluvíme o pravidelných, obvyklých událostech. Často používáme časová určení always, often, usually, sometimes, never a další příslovce vyjadřující frekvenci pro pravidelné děje.

• She never works on Sunday.

Přítomný čas prostý používáme také např. při dávání instrukcí, popisování cesty, pokud popisujeme zvyky nebo když mluvíme o již daném rozvrhu.

Tvoření prostého času přítomného

Tvar slovesa v přítomném čase prostém je stejný jako tvar infinitivu:

• I live in London.
• They sleep in the bed.

Jediná změna nastává ve 3. osobě jednotného čísla, kdy k němu přidáme ještě koncovku -s (případně -es).

• She works in our office.
• He likes you.

Koncovka -es se přidává z důvodu lepší výslovnosti za slova, která končí sykavkou (‑s, -z, -sh, -ch, -x).

• wash → washes
• catch → catches

Pokud sloveso končí souhláskou, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

• carry → carries
• vary → varies

Co se týče často používaných sloves, existují tři výjimky, které nespadají pod výše uvedená pravidla, a to slovesa: to be, to do, to go.

Tvary slovesa to be jsou blíže popsány v samostatném článku.

Slovesa to do a to go podléhají stejným pravidlům, jako ta končící sykavkou uvedená výše. Ve všech osobách, kromě 3. osoby jednotného čísla, se používají v infinitivu. Ve 3. osobě jednotného čísla pak následuje koncovka -es:

• She always does the dishes.
• He goes there often.

Použití průběhového času

Přítomný čas průběhový používáme, když mluvíme o dějích, které právě probíhají (v době, kdy o nich mluvíme).

• She is cooking now.
• They are leaving.

Přítomný čas průběhový dále používáme k tomu, abychom mluvili o dočasných stavech, které jsou pravdivé v momentu, kdy o nich mluvíme.

• His father is living with them at the moment.
• I am using my friend’s car for now.

Další využití průběhového času je pro zdůraznění opakující se situace. V tom případě používáme také příslovce always.

• They are always arguing.
• It is always raining around here.

Tvoření průběhového času

Tvar slovesa v přítomném čase prostém tvoříme pomocí vyčasovaného slovesa být (to be), které je následováno významovým slovesem – k jeho základnímu tvaru přidáme koncovku -ing.

• I am reading.
• We are traveling.

Stavová slovesa

Existují i slovesa, u kterých průběhový čas vytvořit nelze. Jedná se o stavová slovesa, tedy slovesa, která nepopisují činnost, ale procesy myšlení, cítění a smyslového vnímání. Mezi ně patří například: love, hate, like, hope, wish, agree, see, hear atd. I když nám může tedy logicky vyplývat, že bychom měli v případě výše uvedených sloves použít průběhový čas, použijeme je jenom v jejich základním tvaru, např:

• I see them playing in the garden.
• The teacher hears us talking in the back.

O všech činnostech v příkladu můžeme říct, že právě probíhají a tedy mají být vyjádřeny průběhovým časem. Slovesa see a hear však vyjadřují smyslové vnímání a tedy jejich průběhovou formu vytvořit nelze. Naopak slovesa play a talk vyjadřují činnost a jsou uvedena ve své průběhové formě. Stejný princip platí i v následujícím příkladu:

• We like the picture she is drawing.

Present simple

Otázku v přítomném čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa do na začátek věty:

• Do you work in London?
• Do they know the answer?

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.

• Does she have a dog?
• Does he talk to you often?

Výjimky při tvorbě otázek nastávají pouze v případě sloves to be a to have, která jsou vysvětlena zde.

Present continuous

Při přítomném čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be, které zastává funkci pomocného slovesa, na začátek věty:

• Are you doing anything?
• Is she eating the dinner?

Použití tázacích zájmen

Kromě jednoduchých otázek, které jsou popsány výše, a většinou za nimi následuje ano/ne odpověď, můžeme tvořit také otázky pomocí tázacích zájmen. Nazývané taktéž wh-questions, tyto otázky se využívají na zjišťování konkrétních informací a tvoří se použitím zájmen: who (kdo), what (co), where (kde), when (kdy), why (proč) a which (který/á/é).

Jejich tvorba není vůbec obtížná, stačí pouze přesunout tázací zájmeno na začátek otázky:

• Who is that person?
• Where am I?

Present simple

Zápor v přítomném čase prostém vyjádříme pomocným slovesem do, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:

• I do not work in London.
• They do not know the answer.

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.

• She doesn’t have a dog.
• He does not talk to you often.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácené formy don’t a doesn’t. Jejich použití je zcela běžné a jsou zaměnitelné s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Pokud tedy ve větě máme not, nepoužijeme již slovo never, nebo naopak, i když by k tomu přímý překlad z češtiny občas mohl lákat.

Present continuous

Při přítomném čase průběhovém tvoříme zápor použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

• You are not doing anything.
• She is not eating the dinner.

V přítomném čase průběhovém je taktéž možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy aren’t a isn’t. Důležité je však myslet na to, že od tvaru pro 1. osobu jednotného čísla (am not) zkrácenou formu vytvořit nelze.

Znovu platí, že při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice.

Základní princip

Rozdíl mezi použitím přítomného času prostého a přítomného času průběhového spočívá v průběhu děje. Přítomný čas průběhový používáme pro události, které se právě odehrávají. Může se jednat i o děje dlouhodobějšího vymezení, které jsou v době, kdy o nich mluvíme, pravdivé, ale zároveň jsou pouze dočasné. Příklady:

• Her mother is living with them at the moment.
• All the people are standing in my view.

Přítomný čas prostý naopak referuje k opakovaným, dlouhodobým dějům, stavům a faktům:

• He lives next door to us.
• We eat breakfast every day.

Rozlišování stavu a činnosti

Pro správnou volbu času si často musíme uvědomit, zdali mluvíme o činnosti, nebo stavu:

• What do you do? I am a writer.
• What are you doing? I am writing a book.

V prvním případě použijeme přítomný čas prostý, protože jde o stav. Dotazujeme se na to, čím člověk je. Naopak v druhém případě se ptáme na konkrétní činnost a použijeme tedy přítomný čas průběhový.

Často se opakující chybou je snaha o tvoření průběhových časů u stavových sloves:

• This cake tastes wonderful.
• Right now she wants to help me.

I když jde o věc, která se děje ve chvíli, kdy o ní mluvíme, jde o stavová slovesa, která nemají průběhový tvar (blíže jsou popsána zde).

Otravné děje

Záludné je použití průběhového času pro děje, které nás otravují:

• My parents are always arguing.
• I am constantly spilling things.

I když se může zdát, že jde o opakované děje a bylo by tedy na místě použít přítomný čas prostý, jde ve skutečnosti o děje, které jsou typické, případně otravné. Pomůckou nám může být příslovce always (nebo jeho synonyma).

Pro mnohé je problematické určit, kdy jde o otravný děj (použije se minulý čas průběhový), jelikož jde o subjektivní záležitost. V některých případech je dobré sledovat, zdali není činnost ve věté okomentována spojeními it’s annoying, I hate it, případně jinými negativními způsoby. Pokud se v textu nic nepodobné nenachází, třeba uvážit, jaké stavy a činnosti bývají nejčastěji otravné: ztrácení věcí, hlasitá mluva, opoždění, nesouhlas atd.

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

To be

Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

To have

Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:

• Sloveso have jako významové sloveso, od něhož odvozujeme otázku a zápor použitím pomocného slovesa do. Jedná se o variantu typickou spíše pro americkou angličtinu, která však již proniká i do angličtiny britské.
• Sloveso have jako pomocné sloveso . V této funkci ho můžeme najít například při tvorbě jiných časů (present perfect, past perfect) nebo také ve vazbě have got, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso. Jedná se o variantu typickou pro britskou angličtinu.
  • I have got a sister.

Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:

• She does her homework.
• Do you go there often?
• I do know the answer.

V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití.

Pro obecné tvoření otázek viz Present simple tense: questions. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro otázky nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jej přesuneme před podmět věty.

• Is he your brother?
• Are they happy?

To have Sloveso have se využívá ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy se vyskytuje jako pomocné sloveso.

• Have you got a brother?
• Has she seen the film?

To do V otázkách přidáváme jako pomocné sloveso.

• Does she always do her homework?
• Do they know the answer?

Nezapomínejte, že pomocné sloveso do na sebe přebírá gramatické funkce. Po něm následující významové sloveso bude tedy v základním tvaru.

U minulých časů je v angličtině klíčové, zdali pouze zmiňujeme, že se něco událo, nebo měly události vliv na to, co se událo dál.

Pokud pouze zmiňujeme, že se něco událo, vystačíme si s minulým časem prostým (past simple), případně s minulým časem průběhovým (past continuous) pro dlouhotrvající činnosti.

Pokud činnost nebo stav v minulosti ovlivnili současnost, využijeme předpřítomný čas (present perfect). Tento čas využíváme i na popsání zkušeností, které máme. Můžeme u něho zase rozlišovat jednoduchou (simple) a průběhovou formu (continuous).

Pro případ, že potřebujeme zdůraznit, že určitý bod v minulosti předcházela nebo také ovlivnila jiná činnost nebo stav, sáhneme po předminulém čase (past perfect), který má taktéž svou jednoduchou (simple) a průběhovou (continuous) formu.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Využití

Minulý čas prostý používáme pro děje, které se odehrály v jasně definované minulosti. Často jsou s ním spojovány časová určení yesterday, three weeks ago, last year, when I was young.

• We watched a film yesterday.

Minulý čas prostý také používáme, když mluvíme o stavech a jednorázových, ale i opakovaných událostech v minulosti.

Tvorba – základní principy

Tvar pravidelných sloves v minulém čase prostém tvoříme přidáním koncovky -ed k základnímu tvaru slovesa. U jednoslabičných sloves s jednou samohláskou následovanou souhláskou dochází ke zdvojení této koncové souhlásky.

• We played football two weeks ago.
• The bus stopped.

Tvorba – výjimky

Pokud však sloveso v infinitivu končí na -e, tuto hlásku nezdvojujeme, nýbrž přidáváme už jenom -d.

• He retired last week.
• We desired a chance.

Změny nastávají také pokud sloveso končí na -y, kterému předchází souhláska. V takovém případě se toto y změkčuje a až následně se přidává koncovka -ed.

• They buried him last Friday.
• He carried the bag for me.

Tvorba tvarů nepravidelných sloves nepodléhá lehce popsatelným pravidlům, jak je to v případě těch pravidelných. Jejich tvary se tedy musíme naučit.

Nepravidelnost nastává také u často používaných sloveso to be, to do a to have. Více k jejich tvarům naleznete zde.

Je důležité myslet i na to, že při tvorbě otázek a záporů není potřebné znát správný tvar nepravidelného slovesa, protože jejich funkci zastupuje pomocné sloveso did/have. Více zde.

Past simple

Otázku v minulém čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa did (tedy minulého času do) na začátek věty. Pomocné sloveso na sebe opět převezme všechny gramatické funkce. Jelikož pomocné sloveso indikuje i minulý čas, plnovýznamové sloveso, které za ním následuje, bude už v přítomném čase. Tvar did se používá pro všechny osoby a čísla:

Výjimka opět nastává u slovesa to be, které při tvorbě otázek pomocné sloveso do nepotřebuje. Otázky se tedy tvoří přesunutím správného tvaru slovesa be na začátek věty. Např.:

Past continuous

Při minulém čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru pomocného slovesa to be na začátek věty:

Past simple

Zápor v minulém čase prostém tvoříme použitím pomocného slovesa did (tedy minulého času do). K němu přidáme částici not, která značí, že jde o zápor. Pomocné sloveso na sebe převezme všechny gramatické funkce. Jelikož pomocné sloveso indikuje i minulý čas, plnovýznamové sloveso, které za ním následuje, bude už v přítomném čase. Tvar did se používá pro všechny osoby a čísla:

• They did not go go to a party.
• She did not call you.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácenou formu didn’t. Její použití je zcela běžné a je zaměnitelná s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Výjimka opět nastává u slovesa to be, které při tvorbě záporů pomocné sloveso do nepotřebuje. Jenom se přidá částice not za vhodnou formu slovesa to be:

• I was not too loud.
• You weren’t happy.

Past continuous

Při minulém čase průběhovém zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

• They were not eating.
• She was not leaving.

Opět je při záporech možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy wasn’t a weren’t.

Minulý čas průběhový se používá, pokud se klade důraz na průběh či délku zmiňované činnosti. Tvoří se slovesem to be ve vhodném tvaru (tedy was/were) a příponou -ing.

• It was raining.
• You were driving.

Minulý čas průběhový se používá v následujících případech:

Je důležité myslet na to, že minulý čas průběhový nelze použít v případě stavových sloves (např. mean, know, need, love, hate) a u dějů a činností, které se v minulosti pravidelně nebo často opakovaly. Například:

• They played basketball every evening.
• It happened every time I are lunch.

Podrobnější přehled případů, ve kterých nelze použít minulý čas průběhový, ale i více příkladů jeho správného použití, naleznete zde.

Tvorba předpřítomného času

Tvar předpřítomného času prostého tvoříme vyčasováním pomocného slovesa have, které je následováno příčestím minulým významového slovesa (u pravidelných sloves přidáváme koncovku -ed k základnímu tvaru, tvary příčestí minulého nepravidelných sloves viz tvary past participle v kapitole Past simple tense).

• I have already finished my coffee.

Nepravidelné tvary příčestí minulého lze naleznout zde.

Informace o tvorbě otázek a záporů lze naleznout zde.

Použití předpřítomného času

Předpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, co se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností.

Jedním případem použití předpřítomného času prostého je pro mluvení o zkušenostech, které jsme prožili do současné doby. Obvykle tyto zkušenosti nejsou specifikovány konktrétním časem, ale často s nimi používáme výrazy ever, never, before, in my life, so far, up until now.

• I have never been to London.

Dále předpřítomný čas prostý používáme pro mluvení o nedávné, i když dokončené události, která se odehrála v minulosti. Nedávná minulost je často je spojována s výrazy just a recently.

• What has just happened?

Předpřítomný čas prostý také používáme pro vyjádření minulé události, která má následky v přítomnosti.

• Tom has broken his arm. (Tom má ruku v sádře, ruka je stále zlomená).

Další použití předpřítomného času prostého je s předložkami for a since pro mluvení o událostech, které začaly v minulosti a trvají do současné doby.

• I have known him since 2015.

Předpřítomný čas také používáme s dalšími příslovci, např. yet, already, still.

Tvorba času

Předminulý čas se používá na vyjádření událostí, které se odehrály ještě před určitým bodem v minulosti. Tvoří se použitím pomocného slovesa had a minulým příčestím (v případě pravidelných sloves tvořeného přídáním koncovky -ed k základnímu tvaru slova, u nepravidelných třeba dohledat správný tvar). Např:

• write → had written
• sleep → had slept

Použití času

Většinou se ve větě nenachází samostatně, ale spolu s jiným minulým časem vyjadřujícím událost, která nastala mezi jinou, dřívější událostí a současností:

• Matt suddenly realised that he had left his laptop on the train.
• Only then I realised that I had made a mistake in my calculations.

Ve výše uvedených příkladech máme dva minulé časy, aby se rozlišilo, která událost se stala dříve. Matt si mohl vzpomenout, že si zapomněl laptop ve vlaku až poté, co se tak stalo. Stejně tak uvědomit si, že jsme udělali chybu, si můžeme až poté, co ji uděláme. V případě těchto vět se to dá logicky odvodit.

Pokud je věta méně jasná, pomůckou je přítomnost spojek jako before, until, after, které naznačují posloupnost událostí.

Rozdíl mezi minulým časem prostým a průběhovým spočívá v důrazu kladeném na průběh či délku činnosti.

Minulý čas prostý

Minulý čas prostý se používá pokud:

Minulý čas průběhový

Minulý čas průběhový se tedy používá v následujících případech:

Využití

Kontrast, který tyto dva časy tvoří, je důležitý, když mluvíme o dvou dějích, které nejsou zasazené stejně do minulosti. Například:

• What were you doing when the police arrived?

V minulosti probíhala určitá činnost nebo děj, na kterou se dotazuje daná otázka. Trvání tohto děje je zdůrazněno použitím minulého času průběhového. Tento děj byl přerušen jiným, který se odehrál okamžitě. Pro ten použijeme minulý čas prostý.

Pro porovnání:

• Marek was studying for his test while Camilla was listening to music.

I když jde o dva děje v minulosti, oba probíhaly ve stejnou dobu a navzájem se nepřerušily.

V následujícím případě jde taky o více činností v minulosti:

• He walked to the bar and sat next to her.

Jedná se však o sérii událostí, proto je použitý minulý čas prostý. Předtím, než si vedle ní sedl, musel nejdřív k baru přijít.

Zdůraznění času

Určit, zdali je zdůrazněný čas, tudíž musí být použit minulý čas průběhový, je jednoduché. Stačí ve větě hledat konkrétní informace o čase: yesterday, in the morning, last week atd. Obecně se tímto způsobem popisují děje, které musí mít ze své podstaty nějaké trvaní (nestanou se hned, jako např. kýchnutí, klopýtnutí, poslání zprávy, atd.).

Opakované děje

Může se zdát, že čas je zdůrazněn i v případě jako například:

They went to the cinema every Friday.

Nacházíme zde sice konkrétní časový údaj, ale v tomto případě (a jemu podobným) je důležitější slovíčko every. To zdůrazňuje, že jde o opakovaný děj a tudíž bude použit minulý čas prostý. Podobnou skutečnost indikují i slova jako always, koncovka -s na konci časového údaje (Fridays, evenings, atd.), often, regularly a podobné.

Otravné děje

Pro mnohé je problematické určit, kdy jde o otravný děj (použije se minulý čas průběhový), jelikož jde o subjektivní záležitost. V některých případech je dobré sledovat, zdali není činnost ve věté okomentována spojeními it’s annoying, I hate it, případně jinými negativními způsoby. Pokud se v textu nic podobné nenachází, třeba uvážit, jaké stavy a činnosti bývají nejčastěji otravné: ztrácení věcí, hlasitá mluva, opoždění, nesouhlas atd.

Past simple

Děje vyjádřené pomocí minulého času jsou již ukončené, často definované příslovečným určením referujícím k minulosti (yesterday, two days ago, last winter, atd.).

• Last year I broke my leg.
• The team finished second.

Present perfect

Děje vyjádřené předpřítomným časem dokončené nejsou (tedy stále probíhají, i když začaly v minulosti) nebo mají jinou spojitost s přítomností.

• We have redecorated the house.
• Tom has studied there since 2020.

V obouch příkladech předpřítomný čas určuje, že situace stále trvá.

Rozdíly v použití

Rozdíly v použití minulého a předpřítomného času lze vidět na následujících příkladech:

• Kelly painted the room red.
• Kelly has painted the room red.

V obou případech se děj odehrál v minulosti, ale použití předpřítomného času ve druhé větě naznačuje, že výsledek stále platí a pokoj je tedy červený. V prvním příkladu už mohl být přemalovaný.

• Ian watched five films.
• Ian has watched five films.

První příklad by jsme použili pokud už víme, že více filmů si nekoukne (protože například mluvíme o určitém časovém období v minulosti). Z druhého ale vyplývá, že by se daný počet filmů mohl ještě změnit.

Občas je těžké si bez kontextu uvědomit, který čas je ten správný. Pomocným ukazatelem mohou často být příslovce použitá ve větách, která specifikují, kdy se děj odehrál.

Předpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, které se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností (pokud například mluvíme o tom zdali a kolikrát jsme něco udělali). Rozdíl mezi předpřítomným časem prostým a průběhovým spočívá primárně v tom, zdali je daná činnost dokončena nebo ne. Například:

• I have read the book she lent me. I liked it.
• I have been reading the book she lent me. I’ve got another 30 pages to read.

V první větě je použitý předpřítomný čas prostý, protože kniha už byla přečtena. Druhá věta v druhém příkladě naznačuje, že činnost není dokončena: zbývá ještě dočíst třicet stran. Použije se tedy předpřítomný čas průběhový.

Zdůraznění průběhu aktivity

Předpřítomný čas průběhový se také používá k zdůraznění průběhu aktivity. Proto je v následující větě průběhová forma navzdory tomu, že telefonáty už byly ukončeny:

• I have been trying to call you all morning!
• Your mother has been worrying**!*

Dočasné činnosti a stavy

Další případ, kdy se můžeme setkat s průběhovou formou předpřítomného času, je, pokud mluvíme o dočasných činnostech a stavech. Ku příkladu:

• I usually work in Brno but I have been working in Zlín for the last 3 weeks.
• I have been taking a detour to work while the construction continues.

Stavová slovesa

Naopak, v případě sloves vyjadřujících smyslové vnímání nebo emoce a mentální procesy se používá předpřítomný čas prostý. Ve své průběhové formě lze tato slovesa nalézt pouze v neformální angličtině:

• I have heard about this job from my girlfriend.
• They have loved your place.

Je důležité umět správně rozlišovat mezi minulým časem prostým a předminulým časem, protože se častokrát nacházejí ve větách společně a rozdíl mezi nimi naznačuje posloupnost událostí, které se odehrály v minulosti.

Tvorba

Minulý čas prostý se u pravidelných sloves tvoří přidáním koncovky -(e)d a předminulý čas použitím pomocného slovesa had s minulým příčestím. Tedy:

• work → worked × had worked
• sing → sang × had sung

Hluboká minulost

Pro pochopení rozdílu mezi těmito dvěma časy se podívejme na následující příklad:

• I couldn’t believe he had eaten my cake.
• I can’t believe he ate my cake.

První věta se celá odehrává v minulosti. Dort musel být nejdříve snězen a až pak na to mohl někdo reagovat. Předminulý čas dává najevo, že se děj odehrál v hluboké minulosti a minulý čas prostý pak jednoduše zmiňuje, že se něco stalo (že nemohl uvěřit, že mu snědli dort). Druhá věta se také odehrává v minulosti, ale jenom z části. Dort byl sice snězen v minulosti, ale přišlo se na to až teď.

Série událostí

Je důležité si ale uvědomit, že předminulý čas se používá pouze v případě, kdy děj, který se odehrál v hluboké minulosti, nějakým způsobem ovlivňuje následné události. Nepoužívá se tedy, pokud jde o sérii událostí, nebo o události probíhající ve stejnou dobu. Např.:

• Lucy played the piano when she was a child but she doesn’t now.
• He heard a loud cry and rushed out.

V prvním případě fakt, že Lucy hrála na klavír, nijak neovlivňuje její dětství a v druhém případě, i když člověk vyběhl až po tom, co slyšel křik, jde o jednoduchou sérii událostí. Použijeme tedy minulý čas prostý.

Slovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.

• Did you have time to tidy your room?
• I didn’t have time to tidy my room.

Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru.

Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:

• Did you do the exercises?
• I didn’t do the exercises.

To have

I když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:

• I had a dog.

Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:

• Did you have a good time last week?
• We didn’t have a good time last week.

To be

Stejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:

• I was
• You were
• He/she/it was
• We were
• You were
• They were

Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:

• Were you in Japan last year?
• Was she at work last week?

To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.

• We weren't there when it happened.
• I was not at school yesterday.

Tak jako u jiných, i u budoucích časů se v angličtině vyjadřuje, zdali půjde o jednorázovou činnost nebo stav, popisovaný budoucím časem prostým (future simple), nebo o déle probíhající činnost nebo stav popisovaný budoucím časem průběhovým (future continuous).

Taktéž existují varianty budoucích časů, které zdůrazňují, že děj nebo stav bude mít vliv na pozdější dobu vyjadřené předbudoucím časem (future perfect), případně že se bude odehrávat před jiným bodem v budoucnosti.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Sloveso will používáme, když mluvíme o budoucnosti – když si myslíme, že se něco určitě stane, když něco předpovídáme, mluvíme o rozhodnutích, která jsme právě učinili, když něco navrhujeme či slibujeme.

• Don't worry. I will help you.

Tvar tohoto budoucího času je složen ze slovesa will následovaným základním tvarem významového slovesa. Při tvoření otázky přesuneme sloveso will před podmět. V záporu je sloveso will doplněno o zápornou částici not.

• It will be a nice day tomorrow.
• Will you come with us?
• I will not do it.

Budoucí průběhový a předbudoucí čas se používají na rozpravy o událostech, které se stanou v budoucnosti. Budoucí průběhový čas se tvoří vazbou will be, za kterou následuje průběhový tvar významového slovesa. Předbudoucí tvar se tvoří pomocí vazby will have a příčestím minulým významového slovesa. Tedy:

• drive → will be driving → will have driven
• speak → will be speaking → will have spoken

Rozdíl mezi nimi je v tom, že pomocí budoucího času průběhového odkazujeme na děj, který bude v budoucnu probíhat, kdežto předbudoucí čas odkazuje na děj, který se do určité doby v budoucnosti skončí. Např.:

• At midnight, we will be driving through the desert.
• By midnight, we will have driven through the desert.

Použití budoucího průběhového času v první větě naznačuje, že děj bude probíhat v určitou dobu (o půlnoci). Naopak na základě předbudoucího času v druhé větě je jasné, že děj už bude o půlnoci ukončen, a tedy přes poušť přejedou do půlnoci.

Pomůckou na rozeznaní vhodné příležitosti pro použití předbudoucího času je spojka by. Častokrát jde však použití správného času logicky odvodit:

• I think that astronauts will have landed on Mars by the year 2040.

Zaprvé jde o jednorázovou činnost (prvně mohou astronauti přistát jen jednou) a za druhé, i kdyby došlo na opakovaná přistání, je to děj, který se odehraje okamžitě (v moment, kdy se astronauti dotknou povrchu Marsu). Použít budoucí čas průběhový by tedy nedávalo smysl.

Nejdůležitější je však pamatovat si, že předbudoucí čas je obskurní forma, která se v rámci běžné komunikace skoro vůbec nevyskytuje a použití jiných forem budoucího času není považováno za chybu.

Pro vyjádření budoucího času můžeme použít jak will, tak going to. V jejich použití je však rozdíl.

Při použití going to pro vyjádření budoucnosti zdůrazňujeme náš záměr, již učiněné rozhodnutí, nebo pokud máme důkazy pro to, co tvrdíme.

• I heard that she's going to ask her today.
• It's 5:2. They are going to win.

Při použití will k tomuto zdůraznění nedochází, i když jsme si jistí, že se něco stane, jelikož to není založeno na plánech, rozhodnutích, záměrech či důkazech. Proto se sloveso will často pojí s vazbou I think. Will rovněž používáme pokud se pro danou věc rozhodneme okamžitě, tudíž například při objednávání v restauraci. Např.:

• Wait! I will help you with your bags.
• I think I will have the salad.

Následující příklady jsou obtížnější a ilustrují použití will a going to:

• There is no bread. I know. I am going to buy some in the afternoon.
• There is no bread. Really? In that case I will buy some.

Rozdíl v příkladech je v tom, že v prvním případě si je osoba vědoma toho, že je potřeba koupit chleba a už se tedy rozhodla, že ho dokoupí, z čehož vyplývá použití going to. V druhém případě se o tom osoba dozvídá pouze v ten daný moment a sloveso will reflektuje náhlé rozhodnutí.

• I think it will rain.
• Look at the clouds! It's going to rain.

Zde je rozdíl v důkazech, na základě kterých mluvíme o určité události. V první větě pouze předpokládáme, že bude pršet, a použijeme tedy will. Ve druhé je však na základě oblak jasné, že pršet bude, a tedy použijeme going to.

Množné číslo se u pravidelných podstatných jmen tvoří velmi jednoduchým způsobem, a to přidáním koncovky -s.

• cat → cats
• dog → dogs

Existují však výjimky:

• Pokud podstatné jméno končí na -s, -z, -sh, -ch, -x, přidáváme pro lepší znělost koncovku -es.

  • mash → mashes
  • box → boxes

• Pokud podstatné jméno končí na souhlásku, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

  • lady → ladies
  • berry → berries

Jelikož je možné většinu nepravidelných podstatných jmen rozdělit do skupin podle toho, jak vzniká jejich plurál, není ani v tomto případě obtížné naučit se jejich formy množného čísla.

• U podstatných jmen končících se na -f(e) se tato koncovka často mění na -ve, za kterým následuje už tradičně -s:

  • wolf → wolves
  • wife → wives

  Mezi výjimky ale patří slova jako například roof, belief, chief, cliff, jejichž množné číslo se tvoří běžným způsobem (tedy přidáním koncovky -s).

• Některá podstatná jména končící na -o se taky tvoří přidáním koncovky -es:
  • tomato → tomatoes
  • potato → potatoes

  Rozdíl však nastává při výjimkách jako například photo a piano. Zde se přidává pouze koncovka -s.

• Pak existují podstatná jména, pro která je stejná forma v jednotném i množném čísle. Všimněte si, že jde převážně o živočichy. Např.: sheep, deer, fish, species, moose, bison.

• Existují také podstatná jména, které mají formu množného čísla, ale používají se s nimi slovesa v jednotném čísle. Např.: news, darts, athletics, series, species. Opakem jsou podstatná jména, která mají formu množného čísla, ale vážou se k nim slovesa v čísle množném: scissors, jeans, trousers, glasses atd...

• No a v neposlední řadě existují podstatná jména, jejichž nepravidelné formy je nutné se naučit. Zde jsou některé z nejčastějších:

  analysis	analyses
  basis	bases
  cactus	cacti
  child	children
  crisis	crises
  datum	data
  die	dice
  focus	foci
  foot	feet
  goose	geese
  graffito	graffiti
  man	men
  medium	media
  mouse	mice
  ox	oxen
  quiz	quizzes
  tooth	teeth
  woman	women

To, která podstatná jména jsou počitatelná a která nepočitatelná se dá většinou logicky odvodit. Nepočitatelná podstatná jména jsou taková, která:

• vyjadřují celky jako je water, flour, sand atd., které se jenom stěží dělí na menší části,
• označují abstraktní koncepty, jako například information, courage,
• se v češtině dají považovat za počitatelná, ale v angličtině tomu tak není, např.: bread, butter, beer.

Pro nepočitatelná podstatná jména platí následující:

• nemají člen,
• namísto many, few, fewer která se užívají k označení množství počitatelných podstatných jmen, nepočitatelná podstatná jména se pojí s much (velmi), little (trochu) a less (méně),
• pojí se s nimi také little nebo a little of, které nelze použít s počitatelnými.

Samozřejmě musí být způsob, jak vyjádřit počty nepočitatelných podstatných jmen. V takovém případě existují vazby k tomu určené. Zde je pár nejčastějších příkladů:

V češtině jsou slova jako čokoláda jednoduše počitatelná. Fakt, že tedy nemůžeme v angličtině použít two chocolates, se může zdát nepřirozený. Jelikož je toto slovo v angličtině nepočitatelné, musí se na vyjádření množného čísla využít vazba two bars of chocolate.

Problematické jsou také právě nepočitatelná slova opisující abstraktní pojmy, které se nám můžou zdát jako počitatelné. Např.:

• Have you got homework?

I když si dokážeme představit jednotlivé domácí úkoly, jde o výraz poukazující na celek, tedy všechny úkoly přidělené na doma. Ve větě se proto před slovem homework nesmí použít neurčitý člen.

V angličtině mají osobní zájmena dva tvary:

Využití zájmen v případě, že vyjadřují podmět, je přímočaré a odvíjí se od významu věty. Je důležité ale myslet na to, že věci a zvířata mají v angličtině třetí osobu. Např.:

• There is a chair in the room. It is old.
• Don’t touch the dog. It is dangerous.

Kupříkladu, i když ženský rod slova židle v češtině může lákat k použití zájmena she, jde o předmět, použijeme tedy zájmeno it. Při zvířatech se osobní zájmena označující pohlaví zvířete používají pouze pokud k němu máme osobní vztah. Co se týče neživých věcí, existují také výjimky, jako například lodě, u kterých se používá často ženský rod. Jde však o ojedinělé příklady netypické v běžné mluvě.

Je důležité sledovat, kdy se funkce zájmena mění a zastává pozici předmětu. Pak se v některých případech mění i tvar zájmen podle tabulky. Např.:

• Can you tell them to be quiet?
• My mum always gives me chocolate.

V angličtině mají zvratná zájmena následující tvary:

Používají se primárně, pokud je předmět věty stejný jako je podmět. Je tomu tak často právě ve větách, které by v češtině obsahovaly zvratná zájmena. Např.:

• You shouldn't blame yourself for what happened.
• He cut himself with the knife.

Zvratná zájmena se však nepoužívají, pokud se vážou s příslovcem místa, nebo předložkou with. V tom případě se používají osobní zájmena předmětná. Např.:

• She had a big dog sitting next to her.
• I am going to take my brother with me.

Přivlastňovací zájmena mají v angličtině dva druhy: nesamostatná (possessive adjectives) a samostatná (possessive pronouns). Tvary všech přivlastňovacích zájmen jsou v následující tabulce:

Jak už název naznačuje, nesamostatná přivlastňovací zájmena se ve větě nachází před slovem, kterého se týkají, zatímco samostatná stojí až za ním, tedy samostatně. Porovnejte následující příklady:

• That is her cat.
• That cat is hers.

Nebo:

• Tereza and I both have this book but hers is older.
• Tereza and I both have this book but her book is older.

Je důležité mít na paměti dvě věci:

• Pokud použijeme nesamostatné přivlastňovací zájmeno, nepoužíváme před slovem, kterého se týká, žádný jiný člen.
• V přivlastňovacích zájmenech nikdy nepoužíváme apostrof.

Použití zájmen už následně závisí od logického významu věty.

Angličtina rozeznává dva druhy členů: určitý a neurčitý člen.

Neurčitý člen (indefinite article) má tvary a a an. Více informací o výběru správného tvaru a použití neurčitého členu naleznete zde.

Určitý člen (definite article) v angličtině je stejný ve všech případech: the. Jeho použití je taktéž blíže popsáno na samostatné stránce.

Nulový člen (zero article) pojmenovává případy, kdy se žádný člen nepoužije. Tyto výjimky naleznete zde.

Použití neurčitého členu je velmi jednoduché a týká se následujících případů:

• Pokud něco zmiňujeme prvně a není tedy jasné, o čem přesně mluvíme:

  • There is a car outside.

• Pokud mluvíme o jednom zástupci nějaké větší skupiny:

  • I am a student in Prague.

Neurčitý člen používáme pouze v jednotném čísle a s počitatelnými podstatnými jmény!

Neurčitý člen má v angličtině dvě formy: a a an. A se používá, pokud podstatné jméno začíná výslovnostně na souhlásku. Typicky tedy například:

• a potato
• a car

Ale také v těchto případech, kdy výslovnost začíná na j:

• a uniform
• a year

An se používá, pokud podstatné jméno začíná výslovnostně na samohlásku. Např.:

• an apple
• an owl

Ale také v těchto případech, kdy se psané h nevyslovuje:

• an hour
• an honor

Porovnejte tedy rozdíl ve výslovnosti mezi následujícími slovy:

• a European city
• an English city

Určitý člen je v angličtině pouze jeden, a to slovo the. Používá se, když mluvíme o něčem, co už bylo zmíněno, nebo pokud chceme identifikovat konkrétní věc. Taktéž se používá, pokud mluvíme o lidech a věcech, které existují pouze jednou, při označování dekád, nebo při třetím stupni přídavných jmen:

• I was very busy the last two days.
• That’s the man I saw.
• He is the president of Hungary.
• That was popular in the 1970s.
• He is the best man for the job.

Určitý člen the se nepoužívá:

• Se jmény zemí. Výjimkou jsou ta, která mají název v množném čísle (Netherlands) nebo mají v názvu slova jako kingdom, republic, states atd..
• Se jmény lidí, obchodů, většiny měst, hor, ostrovů a jezer (pokud ale jde o pohoří, souostroví a skupiny jezer, určitý člen se už používá).
• S léty.
• S nepočitatelnými podstatnými jmény.
• S jazyky.

Problematické bývají následující případy:

• The mayor was sent to prison.
• My husband got home early from work.
• I'm going to go to bed now.
• She's going to travel by bus.

I když je pravděpodobně známé, na kterou věznici, práci a postel věta odkazuje, určitý člen se nepoužívá, protože jde o abstraktní stavy. “Go to prison” značí, že někdo si odsedí trest, “from work” že se vrací po hodinách pracovní činnosti, “go to bed” znamená, že jde spát. Pokud jde o dopravní prostředky, primárně taktéž nepoužíváme žádný člen. Ve všech případech by se určité členy používaly jenom ve specifických případech, kdy by správné porozumění věty záviselo od vymezení konkrétních míst a objektů.

Více o případech, při kterých se nepoužívá žádný člen se dočtete zde.

Jsou případy, kdy se v angličtině před slovem použije člen nulový. Slovo tedy bude bez členu. Tohle se stává pokud jde:

• o vlastní podstatná jména

  • We moved to Tokyo.
  • I live near Baker Street.

• o názvy částí dní, jednotlivých dní, měsíců a ročních období

  • We got home after midnight.
  • We usually meet on Monday.

• o názvy sportů, vědních disciplin, jazyků

  • Why is math your favourite subject?
  • How often do you play tennis?

• o vazby s předložkami at, by, in, to

  • They took her to hospital.
  • I was at university.

• o pojmenování věcí ve všeobecnosti (zde je důležité rozlišit, zdali mluvíme o jednom neurčitém zástupci skupiny, nebo o věci obecně)

  • Tigers can be dangerous.
  • I eat rice every day.

Pomocí slovíček few, less, little, much a many vyjadřujeme množství. To, které z nich použijeme, se odvíjí od toho, či odkazuje k počitatelnému nebo nepočitatelnému podstatnému jménu.

Few a little

Obě slovíčka znamenají málo. K nepočitatelným podstatným jménům se váže little:

• There is a little juice left.
• She has little hope it will go well.

K počitatelným naopak few:

• There are a few mistakes.
• I have few questions.

Pozor! Pokud se před slovíčkem nachází neurčitý člen a, výraz znamená trochu. Pokud slovíčko použijeme bez členu (few, little) znamená to skoro nic/skoro žádné. Porovnejte:

• Their band has a few listeners.
• Their band has few listeners.

V prvním případě má kapela pár poslucháčů a myslíme to v dobrém, v druhé větě ale dáváme najevo, že mnoho lidí o kapelu nejeví zájem.

Much a many

Obě slovíčka mají význam mnoho. Stejně jako v předchozím případě jde o to, zda jsou podstatná jména, ke kterým odkazujeme, počitatelná nebo nepočitatelná.

Much se váže k nepočitatelným podstatným jménům:

• This brings me much happiness.
• There is much water there.

Many se váže k počítatelným podstatným jménům:

• Many people came to the concert.
• She has many apples.

To, která podstatná jména jsou počitatelná a která nepočitatelná se dá většinou logicky odvodit. Nepočitatelná podstatná jména jsou taková, která:

• vyjadřují celky jako je water, flour, sand atd., které se jenom stěží dělí na menší části,
• označují abstraktní koncepty, jako například information, courage,
• se v češtině dají považovat za počitatelná, ale v angličtině tomu tak není, např.: bread, butter, beer.

Pro nepočitatelná podstatná jména platí následující:

• nemají člen,
• namísto many, few, fewer která se užívají k označení množství počitatelných podstatných jmen, nepočitatelná podstatná jména se pojí s much (velmi), little (trochu) a less (méně),
• pojí se s nimi také little nebo a little of, které nelze použít s počitatelnými.

Samozřejmě musí být způsob, jak vyjádřit počty nepočitatelných podstatných jmen. V takovém případě existují vazby k tomu určené. Zde je pár nejčastějších příkladů:

V češtině jsou slova jako čokoláda jednoduše počitatelná. Fakt, že tedy nemůžeme v angličtině použít two chocolates, se může zdát nepřirozený. Jelikož je toto slovo v angličtině nepočitatelné, musí se na vyjádření množného čísla využít vazba two bars of chocolate.

Problematické jsou také právě nepočitatelná slova opisující abstraktní pojmy, které se nám můžou zdát jako počitatelné. Např.:

• Have you got homework?

I když si dokážeme představit jednotlivé domácí úkoly, jde o výraz poukazující na celek, tedy všechny úkoly přidělené na doma. Ve větě se proto před slovem homework nesmí použít neurčitý člen.

Komparativ je druhý stupeň přídavného jména, který se používá pro porovnávání.

Postup při tvorbě komparativu závisí na délce přídavného jména. Pokud jde o jednoslabičná nebo některá dvouslabičná přídavná jména, používá se přípona -er. Například:

• big → bigger = velký → větší
• quick → quicker = rychlý → rychlejší

Můžeme se setkat s případy, kdy přídavné jméno končí na -y. V tom případě se před přidáním přípony -y změní na -i. Například:

• lazy → lazier = líny → línější
• crazy → crazier = šílený → šílenější

Delší přídavná jména, tedy některá dvouslabičná a všechna víceslabičná, se stupňují pomocí slova more (více), které se dá před stupňované přídavné jméno.

• dangerous → more dangerous = nebezpečný → více nebezpečný
• terrible → more terrible = strašlivý → strašlivější

Již bylo zmíněno, že dvouslabičná přídavná jména mohou spadat do obou kategorií. Není pravidlo, na základě kterého by se dalo určit, do které, je třeba vycházet ze zkušenosti. Použití slova more však nikdy chybou nebude.

Existují přídavná jména, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:

Superlativ je třetí stupeň přídavného jména a používá se na popsání něčeho, co je nej.

Postup při tvorbě superlativu závisí na délce přídavného jména. Pokud jde o jednoslabičná nebo některá dvouslabičná přídavná jména, používá se přípona -est. Například:

• big → biggest = velký → největší
• quick → quickest = rychlý → nejrychlejší

Můžeme se setkat s případy, kdy přídavné jméno končí na -y. V tom případě se před přidáním přípony -y změní na -i. Například:

• lazy → laziest = líný → nejlínější
• crazy → craziest = šílený → nejšílenější

Delší přídavná jména, tedy některá dvouslabičná a všechna víceslabičná, se stupňují pomocí slova most (nejvíce), které se dává před stupňované přídavné jméno.

• dangerous → most dangerous = nebezpečný → nejnebezpečnější
• terrible → most terrible = strašlivý → nejstrašlivější

Již bylo zmíněno, že dvouslabičná přídavná jména mohou spadat do obou kategorií. Není pravidlo, na základě kterého by se dalo určit, do které, je třeba vycházet ze zkušenosti. Použití slova most však nikdy chybou nebude.

Existují přídavná jména, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:

Přídavná jména mají v angličtině tři stupně, které odpovídají způsobu stupňování v češtině:

1. základní tvar
2. komparativ – pro porovnávání
3. superlativ – popisující nej-

Přehledy informací k tvorbě komparativu a superlativu naleznete na jejich příslušných stránkách.

Rozdíl mezi komparativem a superlativem odpovídá tomu v češtině a pro použití správného tvaru je nutno se rozhodnout na základě významu. Příklady:

Pokud se ve větě nachází pouze jedno přídavné jméno, lze jeho správnou pozici určit snadno.

Přídavné jméno a sloveso

Pokud se přídavné jméno váže na sloveso, bude se ve větě nacházet hned za ním:

• The soup is tasty.
• I am happy, thank you.

Jak je zjevné z příkladů, nejčastěji se tak děje právě ve vazbě se slovesem to be.

Přídavné jméno a podstatné jméno

Pokud se přídavné jméno váže na podstatné jméno, bude se ve větě nacházet hned před ním:

• I am eating the tasty soup.
• I am a happy person.

Řady přídavných jmen

Pokud se ve větě nachází více přídavných jmen, jejich pořadí určuje následující pravidlo:

názor → velikost → stáří → tvar → barva → původ → materiál → použití → podstatné jméno

V tabulce si ukážeme příklady jednotlivých kategorií:

Ať už je přídavných jmen odkazujících na jedno podstatné jméno jakékoliv množství, budou seřazeny vždy podle pozice kategorie, pod kterou spadají:

• Do you see that ugly, dark, storm cloud?
• I just bought a huge, brand new, black, German car.

Rozhodovat o správném pořadí v běžné plynulé komunikaci se může zdát komplikované, jak je to ale v případě mnoha aspektů angličtiny, i zde je to jenom otázka cviku a zvyku. Rodilý mluvčí a pokročilý uživatelé angličtiny používají správné pořadí přídavných jmen natolik podvědomě, že by mohli jednotlivé kategorie jenom stěží určit nebo seřadit z hlavy.

Komparativ je druhý stupeň příslovce, který se používá, když chceme porovnávat.

Většina z anglických příslovec končí příponou -ly (lze je tedy i snadno rozeznat). V takovém případě se stupňují použitím slova more, které se dá před stupňované příslovce:

• politely → more politely = slušně → slušněji
• frequently → more frequently = často → častěji

Příslovce, která mají stejný tvar jako přídavná jména, se stupňují pomocí přípony -er:

• fast → faster = rychle → rychleji
• late → later = pozdě → později

Tak například dochází k tomu, že k příslovci early se přidává přípona -er i když zdánlivě končí na -ly. V případě tvorby komparativu tohoto příslovce je nutné taktéž myslet na to, že -y se před příponou změkčuje:

• early → earlier = dřív → dřívěji

Existují příslovce, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:

Farther se používá na vyjádření fyzické vzdálenosti, kdežto further na vyjádření symbolické vzdálenosti.

Superlativ je třetí stupeň příslovce, který se používá, když chceme vyjádřit, co je nej.

Většina z nich končí příponou -ly (lze je tedy i snadno rozeznat). V takovém případě se stupňují použitím slova most (nejvíce), které se dá před stupňované příslovce:

• politely → most politely = slušně → nejslušněji
• frequently → most frequently = často → nejčastěji

Příslovce, která mají stejný tvar jako přídavná jména, se stupňují pomocí přípony -est:

• fast → fastest = rychle → nejrychleji
• late → latest = pozdně → nejpozději

Tak například dochází k tomu, že k příslovci early se přidává přípona -est, i když zdánlivě končí na -ly. V případě tvorby komparativu a superlativu tohoto příslovce je nutné taktéž myslet na to, že -y se před příponou změkčuje:

• early → earliest = dřív → nejdříve

Existují příslovce, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:

Farthest se používá na vyjádření fyzické vzdálenosti, kdežto furthest na vyjádření symbolické vzdálenosti.

Podobně jako přídavná jména, i příslovce mají v angličtině tři stupně:

1. základní tvar
2. komparativ– pro porovnávání
3. superlativ – popisující nej-

Přehledy informací k tvorbě komparativu a superlativu naleznete na jejich příslušných stránkách.

Rozdíl mezi komparativem a superlativem odpovídá tomu v češtině a pro použití správného tvaru je nutno se rozhodnout na základě významu. Příklady:

• Claudia studied the hardest of all the students.

Zde se nesmí použít komparativ, protože vazba of all the students (ze všech studentů) naznačuje, že neporovnáváme, ale určujeme toho nejlepšího.

• She made it sound worse than it actually was.

Zde porovnáváme mezi tím, jak to znělo a jaké to ve skutečnosti bylo. Logicky tedy použijeme komparativ.

Příslovce se ve větách objevují v zásadě na třech pozicích: na začátku, uprostřed věty a na konci věty.

Některá příslovce mohou zastávat více pozic, jiná jsou vázaná na konkrétní pozici. V zásadě platí, že příslovce nemůže být nikdy umístěno mezi předmět a přísudek. Konkrétní pozice se často odvíjí od typu příslovce:

Příslovce způsobu

Příslovce způsobu se objevují uprostřed a na konci věty. Při příslovcích končících na -ly záleží, zdali chceme zdůraznit způsob, pokud ano, uvedeme příslovce na konci věty:

• He ate lunch hungrily.
• We left the house quickly.

Můžeme je ale umístit i uprostřed věty:

• He hungrily ate lunch.
• We quickly left the house.

Příslovce způsobu, která se nekončí na -ly, se uvádějí vždy na konci věty:

• They went to bed late.
• I am doing well.

Důležité je si uvědomit, že pozice příslovce ve větě může někdy změnit význam příslovce:

• The child behaved badly.
• They badly need help.

Příslovce místa

Ve většině případů následují příslovce místa přímo za slovesem, tedy uprostřed nebo na konci věty:

• They are standing outside.
• Go upstairs please.

Na začátku věty se příslovce místa objevují pokud klademe důraz na konkrétní místo:

• Outside it’s raining cats and dogs.
• In the city there is a lot of traffic.

Příslovce času a četnosti

Pokud se jedná o příslovce času určující konkrétní čas, nejčastěji se umisťují na konec věty:

• I went shopping on Tuesday.
• There was a fire yesterday.

Je ale možné umístit je i na začátek věty, i když větná konstrukce už nebude tak přirozená:

• On Tuesday, I went shopping.
• Yesterday, there was a fire.

Na začátek věty nelze umístit jednoslovná příslovce četnosti:

• We go shopping daily.
• The magazine comes monthly.

Příslovce, která neurčují konkrétní čas mohou mít různé pozice ve větě:

• Soon we will be there.
• We will soon be there.

Výjimkou jsou příslovce always a never, která zastávají pozici uprostřed věty:

• She is always late for work.
• That has never happened.

Jiná příslovce

Příslovce, která zdůrazňují určitou skutečnost (např. too, very, rather, hardly) se většinou umisťují přímo před slovo, na které odkazují:

• We were very shocked to hear the news.
• My mum is too strict with me.

Příslovce jako například furthermore, nevertheless, anyway uvádějí následující větu, nejčastěji se tedy nachází na začátku:

• Furthermore, there is no proof of that.
• Honestly, I did not want to work here.

Příslovce vyjadřující pravděpodobnost (např. certainly, probably) se umísťují doprostřed věty:

• I am certainly going to come to your party.
• They will probably miss the train.

Výjimkou jsou příslovce perhaps a maybe, která se umisťují spíše na začátek věty:

• Maybe it will rain today.
• Perhaps I will win a lottery.

Pokud se ve větě nachází víc než jedno příslovce, následují po sobě v pořadí způsob, místo a čas:

• The sun was shining strongly on the beach yesterday.
• He called me repeatedly this morning.

Dbejte prosím na to, že výše uvedená pravidla jsou častokrát pouze doporučení. Naneštěstí platí, podobně jako v mnoha jiných případech v rámci angličtiny, že pro určení správné pozice je třeba vycházet z předcházejících zkušeností a správný slovosled jednoduše odhadnout.

Rozlišovat mezi too a enough není vůbec žádný problém, protože mají jiný význam. Too znamená příliš (nadmíru) a enough znamená dost.

Zamyslete se nad rozdílem ve významu následujících vět:

• I hope the room isn’t too warm.
• The room wasn't warm enough so I turned the heating on.

V obou případech by se dalo použít i druhé slovo, ale význam vět by postrádal logiku. Není důvod doufat, že pokoj z první věty by nebyl dost teplý. Rovněž u druhého příkladu by se nezapínalo topení, aby byl pokoj příliš teplý.

K určení toho, které slovo použít, nám kromě samotného významu věty, pomáhá skutečnost, že too (ve významu příliš) se vždy používá před slovem, kterého se to týká, a enough může být i za ním.

Too se také váže se slovy many a much. Too many se používá s počitatelnými a too much s nepočitatelnými podstatnými jmény:

• There are too many apples on the table.
• She put too much salt on the food.

Pro přehled používání základních předložek času, používaných na vyjádření toho kdy se něco děje viz. Prepositions of time: in, on, at.

Pokročilejší předložky času používané primárně na vyjádření toho jak dlouho nebo v průběhu čeho se něco děje jsou blíže popsány v části Prepositions of time: advanced.

V angličtině se používají tři základní předložky času: at, in a on.

At

At se používá, když mluvíme o přesném času, svátcích a krátkých časových úsecích, například:

• at the moment
• at noon
• at 5 o’clock
• at Christmas

Výjimkou jsou vazby at night a at the weekend.

At se využívá i na vyjádření toho, že se něco děje na konci časového úseku:

• at the end of the week
• at the end of the year

In

In používáme před označením delších časových úseků, jako jsou měsíce, roky a části dne:

• in December
• in the evening
• in 2015
• in the twentieth century

Na určení toho, za jak dlouho se něco stane, se také používá předložka in:

• The doctor will be back in ten minutes.
• The show is going to start in an hour.

On

On se váže ke dnům v týdnu a přesným datům, pod které spadají i konkrétní dny svátků:

• on 11th of November
• on Monday
• on Easter Sunday
• on Friday morning

Méně často se on používá i na vyjádření toho, že něco se stane načas:

• Make sure to arrive on time.
• The train is usually on time.

Bez předložky

Pokud se ale před časovým údajem nachází údaj, který konkretizuje časový úsek (every, this, last, next atd.), předložky času už nepoužíváme:

• on Monday → next Monday
• at Christmas → last Christmas

Složitější předložky času se nejčastěji využívají na vymezení určitého času. Mezi ně patří for, since, during, while a until.

For používáme na vymezení trvání:

• I have been studying for 3 years.
• She has slept for 8 hours.

Since používáme na určení od kdy se něco děje:

• I have been here since five in the evening.
• The dog hasn’t eaten, since you’ve been gone.

During a while označují průběh dvou událostí ve stejném čase, případně menší události na pozadí jiné, probíhající.

• You can’t sleep during the class.
• Someone was asking for you while you were gone.

Všimněte si, že while spojuje dvě věty, kdežto during předchází podstatnému jménu.

Until se používá na vyznačení do kdy se něco děje:

• We are open until midnight.
• You have to wait until it’s over.

Nejčastěji používané předložky místa jsou at, in a on. Mají poněkud komplikované využití, takže je nutné si jednotlivé příklady zapamatovat.

At se používá na určení přesného místa a pokud mluvíme o událostech a místech, kde pravidelně vykonáváme stejnou činnost:

• Katka was sitting at the computer surfing the Internet.
• I was at school the whole day.
• We were at a party.

In jednoduše značí věci, které jsou uvnitř:

• Her wallet wasn't in her purse.
• The ball is hidden in the box.
• She is in the building.

On se používá pokud mluvíme o plochách, podlažích, stranách (on the left, on the right), pokud je něco v médiích, nebo v dopravních prostředcích. Např.:

• Where's your room? On the first floor.
• The building you are looking for is on the right.
• I drew the picture hanging on the wall.

Jedna z velmi častých chyb lidí učících se anglicky je používání spojení “on the picture” pro výraz “na obrázku”. Jde o čechismus, nebo-li czenglish, a jediná správná forma je “in the picture”!

Jiné předložky místa jsou:

Ve většině případů je použití předložek místa jasné, ale někde je potřeba i další vysvětlení:

• Below a under: rozdíl mezi těmito předložkami spočívá v tom, že below popisuje, že je něco níž než něco jiné, kdežto under je jednoduše pod něčím (tedy přímo pod nějakou věcí):

  • The city is below the sea level.
  • The ball is under the table.

• Among a between: i když obě znamenají mezi, between se používá pokud mluvíme o pár konkrétních bodech, mezi kterými doslovně něco je a among se používá pro větší skupinu a pro obrazné vyjádření náležitosti ke skupině:

  • The child is sitting between his mother and father.
  • You are among friends here.

• Beside, next to, near a by: beside a next to se používají k vyjádření těsné blízkosti, s tím, že beside je více stylisticky zabarvené a používá se také ve významu po něčím boku. Near a by už odkazují na větší vzdálenost.

  • The computer printer is next to the computer.
  • The castle is by the lake.

Z názvu je zjevné, že předložky směru vyjadřují směr, kterým se něco pohybuje. Jsou mezi nimi:

Ve většině případů je použití předložek směru jasné, ale někde je potřeba dalšího vysvětlení:

• Across a over: across znamená napříč něčím a over nad něčím, nebo přes něco.

  • We need to find a way to get across the river.
  • You have to jump over the fence to get there.

• Along, around a past: along znamená jít podél něčeho (například řeky), around se používá, když se něco úplně obejde a past, když se něco míjí.

  • I love walking along the beach.
  • We had to walk around the building twice to find the entrance.
  • You have to go past the red house get to the shop.

• From, off a out of: už bylo naznačeno, v čem spočívá rozdíl mezi těmito předložkami. Zde jsou příklady pro lepší ilustraci:

  • I took a plane from Brno to London.
  • The glass fell off the table.
  • The cat jumped out of the box.

• To a towards: to znamená někam, přičemž důraz se klade na cíl, kdežto při towards se důraz klade na směr pohybu (k něčemu):

  • We went to Prague last week.
  • The train is heading towards Prague.

Použití

Rozhodnout, zdali použít ve větě can nebo could, které mají téměř totožný význam, je jednoduché. Pokud jde o minulý čas, použijeme vždy could:

• They said we could not come.
• I realised I could pass the exam.

I když obě věty vyjadřují naše (ne)schopnosti a běžně bychom použili can, jde o minulý čas a bude tedy použito sloveso could.

S could v přítomném a budoucím čase se nejčastěji setkáváme, pokud chceme udělat návrh nebo jednoduše projevit slušnost při žádosti:

• We could go out next week.
• Could you take out the trash?

Must, have to a can jsou modální slovesa vyjadřující míru povinnosti něco dělat.

Kladné věty

Kromě běžných použití, kdy can znamená něco umět, dokázat, nebo dobrovolně udělat, se využívá také, když se dává svolení. Např:

• Mary can sleep here. – Mary tu může spát.
• You can borrow my phone. – Můžeš si půjčit můj mobil.

Můžeme se setkat i s variantou could. Ta se používá buďto v minulém čase nebo jako formálnější verze can.

Komplikovanější je až rozeznávat, kdy použít must a have to, jelikož obě vyjádřují povinnost.

Sloveso have to vyjadřuje, že něco musíme dělat, protože to máme přikázané:

• The criminal has to go to prison. – Zločinec musí jít do vězení.
• Mum said I have to wash the dishes. – Máma řekla, že musím umýt nádobí.

Naopak must vyjadřuje něco, co musíme udělat, protože máme sami takovou potřebu, nebo pokud my něco přikazujeme ostatním:

• You must come to work on time. – Musíš chodit do práce včas.
• There is no bread. I must go to the store. – Není chleba. Musím jít do obchodu.

Záporné věty

Význam modálních sloves se v záporných větách mění.

Can’t nebo cannot značí, že je něco proti pravidlům, které jsme nevytvořili:

• We can’t leave the school early. – Nemůžeme odejít ze školy dřív.
• I can’t give discounts. – Nemůžu dávat slevy.

Mustn’t značí zákaz, který jsme vytvořili my a must not se nejčastěji objevuje na oficiálních zákazech a tabulích s nimi:

• Visitors must not feed the ducks. – Návštěvnící nesmí krmit kachny.
• You mustn’t stay up late! – Nesmíš zůstávat dlouho vzhůru!

Don’t have to (v příslušném tvaru) používáme na vyjádření věcí, které nemusíme dělat:

• I don’t have to go to school today. – Dnes nemusím jít do školy.
• Tom doesn’t have to walk, he has a car. – Tom nemusí jít pěšky, má auto.

Gerundium

Ve většině případů tvoříme gerundium přidáním koncovky -ing za sloveso.

• watch → watching
• sing → singing
• cry → crying

Tvar slovesa se mění pouze v následujících případech:

• Pokud se sloveso končí na dvouhlásku -ie, je tato dvouhláska nahrazena písmenem -y, za kterým následuje -ing (lie → lying).
• V případě, že sloveso končí na samohlásku -e, je tato samohláska nahrazena koncovkou -ing (smile → smiling).
• U sloves končících souhláskou, před kterou je samohláska, se tato souhláska zdvojuje a až poté se přidává koncovka -ing (let → letting).

I když mají slovesa v gerundiu stejný tvar jako slovesa v přítomném čase průběhovém, zastávají ve větě jinou funkci. Můžeme se s nimi primárně setkat v následujících případech:

• Ve funkci podmětu. V takovém případě se nachází na začátku věty.
  • Drinking coffee is not good for blood pressure.
  • Sleeping is great.
• Ve funkci předmětu. V některých větách mohou stát za předložkami.
  • I don’t recommend reading the book.
  • She’s looking forward to seeing you.

Infinitiv

Infinitiv je neurčitý slovesný tvar. Tvoří se ještě jednodušeji než gerundium. Stačí před sloveso v základním tvaru přidat předložku to.

• watch → to watch
• sing → to sing
• cry → to cry

Slovesa v infinitivu se používají v následujících případech:

• Pro vyjádření záměru.
  • She demanded to speak to the chef.
  • I refuse to talk to you.
• Po příslovcích.
  • It is good to be here.
  • He is lucky to have you.
• Ve funkci podmětu. V takovém případě se bude sloveso v infinitivu nacházet na začátku věty. Tyto případy však nejsou příliš běžné, protože existují přirozenější formulace.
  • To be alive is a gift.
  • To ride a car, one has to be old enough first.

Za slovesy můžou někdy následovat formy v gerundiu i v infinitivu. Někdy se význam věty nemění:

• He hates reading/to read out loud.
• I always start crying/to cry when I watch that scene.

Jsou však i případy, kdy se význam věty mění na základě použití gerundia a infinita:

• Michael always forgets eating in the morning.
• Michael always forgets to eat in the morning.

Na základě použití gerundia v první větě víme, že Michael zapomíná, že by ráno jedl. Je důležité si však uvědomit, že i když je tato věta gramaticky správná, je prakticky nepoužívaná. Z druhé věty vyplývá, že se Michael zapomíná ráno najíst.

Gerundium vs. infinitiv

Výše jsou popsaná všeobecná pravidla, která by měla aspoň částečně osvětlit logiku používání gerundia a infinitivu. Častokrát ale správný výběr tvaru záleží pouze od konkrétního slovesa a nezbývá nic jiné, než se naučit, v kterých případech tomu tak je.

Použití

Infinitive clause je druh vedlejší věty, který obsahuje sloveso v infinitivu. Ve větě nejčastěji zastává funkci předmětu:

• I asked him to close the door.
• It is not allowed to smoke in here.

Můžeme se ale setkat i s infinitivem na začátku věty, jedná se ale většinou o formální nebo zastaralé formulace. V tom případě zastupuje funkci podmětu:

• To sleep well is to be healthy.
• To leave without paying is prohibited.

Stavba

Už z názvu vyplývá, že při infinitive clause používáme sloveso vždy infinitivu. Pokud je použito jako předmět, toto sloveso se nijak nemění — všechny gramatické funkce na sebe přebírá podmět. Otázka nebo zápor by tedy vypadaly následovně:

• Do I want him to leave?
• I do not want him to leave.

Použití

Rozdíl mezi slovesy make a let je v jejich použití. Make znamená přimět nebo přinutit, kdežto let znamená dovolit. Které z nich použít tedy rozhodneme podle zamýšleného významu. Např.:

• Her parents made her buy new clothes.
• Her parents let her buy new clothes.

Až na slovesa make a let jsou věty identitcké. První ale znamená, že ji rodiče přinutili, druhá, že jí dovolili koupit si nové oblečení.

Stavba

Obě slovesa se používají stejně. Správný slovosled je podmět + sloveso let nebo make + předmět + neurčitek (bez to):

• She made drive her there.
• My gilfriend doesn’t let me wear it.

V druhém příkladu můžeme taktéž vidět jak postupovař při tvorbě záporů. Sloveso make nebo let na sebe přebírá všechny gramatické funkce. Stejně je tomu tak, když tvoříme otázku, nebo jiný čas.

Použití

Have something done odkazuje na vazbu v trpném rodu, kterou používáme, když není důležité, kdo pro nás (nebo někoho jiného) něco udělal. Např.:

• I had a key made for you.
• Tom has the dinner served by the chef.

Použitím této vazby se zdůrazní výsledek činnosti: udělání kopie klíče nebo toho, že je Tomovi podávána večeře. V druhém příkladu vidíme i v tradiční vazbu s by, kterou můžeme vyjádřit, kdo činnost dělá, i když jde o trpný rod.

Stavba

Vazba have something done se používá po podmětu. Vždy se skládá z pomocného slovesa have + předmetu + příčestí minulého plnovýznamového slovesa. Všimněte si, že pomocné sloveso have na sebe přebírá všechny gramatické funkce:

Použití

Vazba used to se používá na vyjádření věcí, které byly pravdivé v minulosti, ale už nejsou. Nejčastěji tedy touto formou vyjádřujeme věci, které měly určité trvání: bývalý vzhled, práci, místo pobytu, zvyky a obyčeje atd. Např.:

• I used to have short hair.
• Families used to all sleep in the same rooms .

V obou příkladech použití used to vyjádřuje, že daná skutečnost už není pravdivá. V první větě implikujeme, že už nemáme krátké vlasy, ve druhé zase popisujeme dlouhodobý stav, který už povětšině není pravdivý.

Stavba

Ve výše uvedených příkladech si můžete všimnout, že used to se použije před plnovýznamovým slovesem, které následně zůstane v základním tvaru. Tvorba otázek a záporů probíhá jako vždy – použitím pomocného slovesa did:

• We did not use to go to that restaurant.
• Did your mother use to work as a teacher?

Pokročilým aspektem anglické mluvnice jsou podmínkové věty. Díky ním můžeme vyjadřovat možné situace a podmínky pro jejich uskutečnění.

První kondicionál (first conditional) popisuje situace, které nastanou v budoucnosti, pokud se splní určitá podmínka. Více o jeho tvorbě naleznete zde.

Druhý kondicionál (second conditional) popisuje nepravděpodobné situace, u kterých není velká šance, že by v budoucnosti nastaly, nebo přímo takové, které jsou nemožné. Více informací naleznete zde.

Třetí kondicionál (third conditional) popisuje imaginární situace, které by se bývaly staly, kdyby byla splněna určitá podmínka, která ale splněna nebyla. Popis tvorby a používání naleznete zde.

Na stránce Wish, unless, if only, if not posléze naleznete cvičení, která přibližují použití těchto výrazů v podmínkových větách.

První kondicionál je druh podmínkové věty. Používáme ho na vyjádření věcí, které se stanou v budoucnosti, pokud se splní jejich předpoklad. Tvoříme ho pomocí přítomného času prostého ve vedlejší větě (předpokladu) a budoucího času prostého v hlavní větě (která vyjadřuje co se stane). Např.:

• If I have time, we will go out.
• If I see him, I will tell him.

Vedlejší podmínková věta nemusí vždy stát jako první. Nejčastěji se začíná spojkou if, ve větě je tedy lehce identifikovatelná:

• Kuba will have a party on Friday if his parents go away.
• He will go to the university if he does well in his exams.

Druhý kondicionál je druh podmínkové věty. Používáme ho na vyjádření věcí, u kterých je nepravděpodobné, že by se staly v budoucnosti. Tvoříme ho pomocí minulého času prostého ve vedlejší větě (předpokladu) a modálním slovesem would, za kterým následuje infinitiv v hlavní větě (která vyjadřuje, co se pravděpodobně nestane). Např.:

• If I won a lot of money, I would buy a car.
• I would go with you if I felt better.

Kdežto první příklad vyjadřuje vysoce nepravděpodobnou záležitost, druhý vyjadřuje předpoklad, na základě stávajících skutečností, že osobě se nebude dařit lépe.

Druhý kondicionál se také používá na vyjádření věcí, které jsou nemožné:

• If I were you, I would help them.

Není možné doslova být někým jiným, musíme tedy použít druhý kondicionál. Výše uvedená věta je také příkladem použití were místo was. Were může nahradit was v druhém kondicionálu, pokud se usilujeme o formální vyjadřování. Dalším příkladem je:

• If she were taller a bit, she would be taller than me.

Třetí kondicionál

Třetí kondicionál používáme na přemýšlení nad tím, co by se bývalo mohlo stát, kdyby byla splňena určitá podmínka (která ale splněna reálně nebyla). Tvoříme ho pomocí předminulého času ve vedlejší větě (nenaplněné podmínce) a modálním slovesem would have, za kterým následuje příčestí minulé v hlavní větě (která vyjadřuje, co by se bývalo mohlo stát). Např.:

• He would have been on time, if he had left the house earlier.
• She would have become a teacher, if she had gone to university.

V obou případech jde o neexistující stav. Ona není učitelka a on nepřišel včas, protože nebyly naplněny podmínky z vedlejší věty.

Pro rozlišení rodu, který má být ve větě použitý si stačí uvědomit, zdali je podmět věty vykonavatelem děje nebo ne:

Active voice

Rod činný (active voice) je běžný rod, při kterém, tak jako v češtině, je podmět vykonavatelem děje. Tedy:

• I am washing the car.
• The children are eating cakes.

Passive voice

V trpném rodu (passive voice) je naopak podmět pouze zasažen dějem. Tedy:

• The car is being washed.
• The cakes are being eaten.

Více o tvorbě a použití trpného rodu naleznete zde.

Trpný rod (passive voice) se v angličtině využívá mnohem častěji než v češtině. Podmět je v něm pouze zasažen dějem, aktivně ho nevykonává.

Tvorba trpného rodu

Tento rod lze vytvořit použitím pomocného slovesa to be v příslušném tvaru a příčestí minulého plnovýznamového slovesa. Např:

• The awards are given out annually.
• It is understood that the Earth is round.

Stejný postup se používá i v případě jakéhokoliv jiného času, jenom nesmíme zapomenout respektovat i pravidla pro tvorbu daného času. Např.:

V prvním případě se pomocné sloveso to be změnilo podle pravidel past simple na was a ve druhém podle pravidel pro tvorbu future simple na will be.

Otázky a zápory

V případě, že potřebujeme vytvořit otázku nebo zápor, budeme posupovat stejně, jako když se pomocná slovesa nacházejí ve větách v činném rodu. Tedy pomocné sloveso na sebe přebere všechny gramatické funkce a příčestí minulé zůstane v nezměněném tvaru. Např.:

• Are the apples being picked?
• The product isn’t sold internationally.

I když se primárně trpný rod používá na to, abychom upozadili toho, kdo činnost vykonává, resp. zdůraznili cíl činnosti, občas přeci jen potřebujeme vyjádřit činitele děje. To lze v trpném rodu jednoduše, přirazením slova by a činitele za plnovýznamové sloveso:

• The car is being bought by my sister.
• The awards are given out annually by the committee.