To do, to have, to be in present simple

Přejít ke cvičením na toto téma »

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

I am (I'm)
you are (you're)
he/she is (he's, she's)
we are (we're)
you are (you're)
they are (they're)

Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:

  • Sloveso have jako významové sloveso, od něhož odvozujeme otázku a zápor použitím pomocného slovesa do. Jedná se o variantu typickou spíše pro americkou angličtinu, která však již proniká i do angličtiny britské.
  • Sloveso have jako pomocné sloveso . V této funkci ho můžeme najít například při tvorbě jiných časů (present perfect, past perfect) nebo také ve vazbě have got, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso. Jedná se o variantu typickou pro britskou angličtinu.
    • I have got a sister.

Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has.

U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:

  • She does her homework.
  • Do you go there often?
  • I do know the answer.

V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití.

To do, to have, to be: questions and negatives

Přejít ke cvičením na toto téma »

Pro obecné tvoření otázek a záporů v přítomném čase viz Present simple tense: questions and negatives. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro otázky a zápory nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jeho přesunutím před podmět a v záporu přidáním částice not.

  • Is he your brother?
  • She isn't happy.

To have Sloveso have ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso.

  • Have you got a brother?
  • She hasn't seen the film.

To do V otázkách a záporu přidáváme jako pomocné sloveso.

  • Does she always do her homework?
  • He doesn't do the dishes.

To do, to have, to be in past simple

Přejít ke cvičením na toto téma »

Slovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.

  • Did you have time to tidy your room?
  • I didn’t have time to tidy my room.

Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru.

Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:

  • Did you do the exercises?
  • I didn’t do the exercises.

To have

I když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:

  • I had a dog.

Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:

  • Did you have a good time last week?
  • We didn’t have a good time last week.

To be

Stejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:

  • I was
  • You were
  • He/she/it was
  • We were
  • You were
  • They were

Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:

  • Were you in Japan last year?
  • Was she at work last week?

To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.

  • We weren't there when it happened.
  • I was not at school yesterday.

Použití prostého času přítomného

Přítomný čas prostý používáme, když mluvíme o obecných faktech, která jsou vždy pravdivá, nebo jsou pravdivá a stálá pro dané delší období:

  • Ten times ten makes one hundred.
  • I live in Olomouc.

Dále používáme přítomný čas prostý, když mluvíme o pravidelných, obvyklých událostech. Často používáme časová určení always, often, usually, sometimes, never a další příslovce vyjadřující frekvenci pro pravidelné děje.

  • She never works on Sunday.

Přítomný čas prostý používáme také např. při dávání instrukcí, popisování cesty, pokud popisujeme zvyky nebo když mluvíme o již daném rozvrhu.

Tvoření prostého času přítomného

Tvar slovesa v přítomném čase prostém je stejný jako tvar infinitivu:

  • I live in London.
  • They sleep in the bed.

Jediná změna nastává ve 3. osobě jednotného čísla, kdy k němu přidáme ještě koncovku -s (případně -es).

  • She works in our office.
  • He likes you.

Koncovka -es se přidává z důvodu lepší výslovnosti za slova, která končí sykavkou (‑s, -z, -sh, -ch, -x).

  • wash → washes
  • catch → catches

Pokud sloveso končí souhláskou, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

  • carry → caries
  • vary → varies

Co se týče často používaných sloves, existují tři výjimky, které nespadají pod výše uvedená pravidla, a to slovesa: to be, to do, to go.

Tvary slovesa to be jsou blíže popsány v samostatném článku.

Slovesa to do a to go podléhají stejným pravidlům, jako ta končící sykavkou uvedená výše. Ve všech osobách, kromě 3. osoby jednotného čísla, se používají v infinitivu. Ve 3. osobě jednotného čísla pak následuje koncovka -es:

  • She always does the dishes.
  • He goes there often.

Použití průběhového času

Přítomný čas průběhový používáme, když mluvíme o dějích, které právě probíhají (v době, kdy o nich mluvíme).

  • She is cooking now.
  • They are leaving.

Přítomný čas průběhový dále používáme k tomu, abychom mluvili o dočasných stavech, které jsou pravdivé v momentu, kdy o nich mluvíme.

  • His father is living with them at the moment.
  • I am using my friend's car for now.

Další využití průběhového času je pro zdůraznění opakující se situace. V tom případě používáme také příslovce always.

  • They are always arguing.
  • It is always raining around here.

Tvoření průběhového času

Tvar slovesa v přítomném čase prostém tvoříme pomocí vyčasovaného slovesa být (to be), které je následováno významovým slovesem – k jeho základnímu tvaru přidáme koncovku -ing.

  • I am reading.
  • We are traveling.

Existují i slovesa, u kterých průběhový čas vytvořit nelze. Jedná se o stavová slovesa, tedy slovesa, která nepopisují činnost, ale procesy myšlení, cítění a smyslového vnímání. Mezi ně patří například: love, hate, like, hope, wish, agree, see, hear atd. I když nám může tedy logicky vyplývat, že bychom měli v případě výše uvedených sloves použít průběhový čas, použijeme je jenom v jejich základním tvaru, např:

  • I see them playing in the garden.

O obou činnostech v příkladu můžeme říct, že právě probíhají a tedy mají být vyjádřeny průběhovým časem. Sloveso see však vyjadřuje smyslové vnímání a tedy jeho průběhovou formu vytvořit nelze. Naopak sloveso play vyjadřuje činnost a je uvedeno ve své průběhové formě. Stejný princip platí i v následujícím příkladu:

  • We like the picture she is drawing.

Present tense: questions and negatives

Přejít ke cvičením na toto téma »

Present simple

Otázku v přítomném čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa do na začátek věty:

  • Do you work in London?
  • Do they know the answer?

Tvoření záporu je v přítomném čase prostém stejně jednoduché. Vyjádříme ho pomocným slovesem do, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:

  • I do not work in London.
  • They do not know the answer.

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.

  • Does she have a dog?
  • He does not talk to you often.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácené formy don't a doesn't. Jejich použití je zcela běžné a jsou zaměnitelné s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Pokud tedy ve větě máme not, nepoužijeme již slovo never, nebo naopak, i když by k tomu přímý překlad z češtiny občas mohl lákat.

Výjimky při tvorbě otázek a záporů nastávají pouze v případě sloves to be a to have, která jsou vysvětlena zde.

Present continuous

Při přítomném čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be, které zastává funkci pomocného slovesa, na začátek věty:

  • Are you doing anything?
  • Is she eating the dinner?

Zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

  • You are not doing anything.
  • She is not eating the dinner.

V přítomném čase průběhovém je taktéž možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy aren't a isn't. Důležité je však myslet na to, že od tvaru pro 1. osobu jednotného čísla (am not) zkrácenou formu vytvořit nelze.

Znovu platí, že při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice.

Použití tázacích zájmen

Kromě jednoduchých otázek, které jsou popsány výše, a většinou za nimi následuje ano/ne odpověď, můžeme tvořit také otázky pomocí tázacích zájmen. Nazývané taktéž wh-questions, tyto otázky se využívají na zjišťování konkrétních informací a tvoří se použitím zájmen: who (kdo), what (co), where (kde), when (kdy), why (proč) a which (který/á/é).

Jejich tvorba není vůbec obtížná, stačí pouze přesunout tázací zájmeno na začátek otázky:

  • Who is that person?
  • Where am I?

Present simple vs. present continuous

Přejít ke cvičením na toto téma »

Rozdíl mezi použitím přítomného času prostého a přítomného času průběhového spočívá právě v průběhu děje. Přítomný čas průběhový používáme pro události, které se právě odehrávají. Může se jednat i o děje dlouhodobějšího vymezení, které jsou v době, kdy o nich mluvíme, pravdivé, ale zároveň jsou pouze dočasné. Např.:

  • Her mother is living with them at the moment.
  • All the people are standing in my view.

Přítomný čas prostý naopak referuje k opakovaným, dlouhodobým dějům, stavům a faktům:

  • He lives next door to us.
  • We eat breakfast every day.

Následující příklady jsou komplikovanější a dobře ilustrují rozdíl v použití prostého a průběhového času:

  • My parents are always arguing.
  • I am constantly spilling things.

I když se může zdát, že jde o opakované děje a bylo by tedy na místě použít přítomný čas prostý, jde ve skutečnosti o děje, které jsou typické, případně otravné. Pomůckou nám může být příslovce always (nebo jeho synonyma).

Existují rovněž případy, kdy je nutné si uvědomit, zdali mluvíme o činnosti nebo stavu:

  • What do you do? I am a writer.
  • What are you doing? I am writing a book.

V prvním případě použijeme přítomný čas prostý, protože jde o stav. Dotazujeme se na to, čím člověk je. Naopak v druhém případě se ptáme na konkrétní činnost a použijeme tedy přítomný čas průběhový.

Další často se opakující chybou je snaha o tvoření průběhových časů u stavových sloves:

  • This cake tastes wonderful.
  • Right now she wants to help me.

I když jde o věc, která se děje ve chvíli, kdy o ní mluvíme, jde o stavová slovesa, která nemají průběhový tvar (blíže jsou popsána zde).

To do, to have, to be in present simple

Přejít ke cvičením na toto téma »

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

I am (I'm)
you are (you're)
he/she is (he's, she's)
we are (we're)
you are (you're)
they are (they're)

Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:

  • Sloveso have jako významové sloveso, od něhož odvozujeme otázku a zápor použitím pomocného slovesa do. Jedná se o variantu typickou spíše pro americkou angličtinu, která však již proniká i do angličtiny britské.
  • Sloveso have jako pomocné sloveso . V této funkci ho můžeme najít například při tvorbě jiných časů (present perfect, past perfect) nebo také ve vazbě have got, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso. Jedná se o variantu typickou pro britskou angličtinu.
    • I have got a sister.

Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has.

U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:

  • She does her homework.
  • Do you go there often?
  • I do know the answer.

V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití.

To do, to have, to be: questions and negatives

Přejít ke cvičením na toto téma »

Pro obecné tvoření otázek a záporů v přítomném čase viz Present simple tense: questions and negatives. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro otázky a zápory nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jeho přesunutím před podmět a v záporu přidáním částice not.

  • Is he your brother?
  • She isn't happy.

To have Sloveso have ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso.

  • Have you got a brother?
  • She hasn't seen the film.

To do V otázkách a záporu přidáváme jako pomocné sloveso.

  • Does she always do her homework?
  • He doesn't do the dishes.

Past simple tense (regular verbs)

Přejít ke cvičením na toto téma »

Minulý čas prostý používáme pro děje, které se odehrály v jasně definované minulosti. Často jsou s ním spojovány časová určení yesterday, three weeks ago, last year, when I was young.

  • We watched a film yesterday.

Minulý čas prostý také používáme, když mluvíme o stavech, jednorázových, ale i opakovaných událostech v minulosti.

Tvar pravidelných sloves v minulém čase prostém tvoříme přidáním koncovky -ed k základnímu tvaru slovesa. U jednoslabičných sloves s jednou samohláskou následovanou souhláskou dochází ke zdvojení této koncové souhlásky.

  • We played football two weeks ago.
  • The bus stopped.

Pokud však sloveso v infinitivu končí na -e, tuto hlásku nezdvojujeme, nýbrž přidáváme už jenom -d.

  • He retired last week.
  • We desired a chance.

Změny nastávají také pokud sloveso končí na -y, kterému předchází souhláska. V takovém případě se toto y změkčuje a až následně se přidává koncovka -ed.

  • They buried him last Friday.
  • He carried the bag for me.

Past simple tense (irregular verbs)

Přejít ke cvičením na toto téma »

Tvar nepravidelných sloves v minulém čase prostém je tvořen nepravidelně. Tyto tvary se tedy musíme naučit.

Přehled nejdůležitějších nepravidelných sloves:

Base form Past tense Past participle
be was/were been
begin began begun
break broke broken
bring brought brought
buy bought bought
build built built
choose chose chosen
come came come
cost cost cost
cut cut cut
do did done
draw drew drawn
drive drove driven
eat ate eaten
feel felt felt
find found found
get got got
give gave given
go went gone
have had had
hear heard heard
hold held held
keep kept kept
know knew known
leave left left
lead led led
let let let
lie lay lain
lose lost lost
make made made
mean meant meant
meet met met
pay paid paid
put put put
run ran run
say said said
see saw seen
sell sold sold
send sent sent
set set set
sit sat sat
speak spoke spoken
spend spent spent
stand stood stood
take took taken
teach taught taught
tell told told
think thought thought
understand understood understood
wear wore worn
win won won
write wrote written

Nepravidelnost nastává také u často používaných sloveso to be, to do a to have. Více k jejich tvarům naleznete zde.

Past tense: questions and negatives

Přejít ke cvičením na toto téma »

Past simple

Otázku v minulém čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa did (tedy minulého času do) na začátek věty. Pomocné sloveso na sebe opět převezme všechny gramatické funkce. Jelikož pomocné sloveso indikuje i minulý čas, plnovýznamové sloveso, které za ním následuje, bude už v přítomném čase. Tvar did se používá pro všechny osoby a čísla:

  • Did they go to the party?
  • Did she call you?

Podobně je to i s tvořením záporu. Vyjádříme ho opět pomocným slovesem did, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:

  • They did not go go to a party.
  • She did not call you.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácenou formu didn't. Její použití je zcela běžné a je zaměnitelná s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Výjimka opět nastává u slovesa to be, které při tvorbě otázek a záporů pomocné sloveso do nepotřebuje. Otázky se tedy tvoří přesunutím správného tvaru slovesa be na začátek věty. Např.:

  • Was I too loud?
  • Were you happy?

Při záporu se opět jenom přidá částice not za vhodnou formu slovesa to be:

  • I was not too loud.
  • You weren't happy.

Past continuous

Při minulém čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be na začátek věty:

  • Were they eating?
  • Was she leaving?

Zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

  • They were not eating.
  • She was not leaving.

Opět je při záporech možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy wasn't a weren't.

Minulý čas průběhový se používá, pokud se klade důraz na průběh či délku zmiňované činnosti. Tvoří se slovesem to be ve vhodném tvaru (tedy was/were) a příponou -ing.

  • It was raining.
  • You were driving.

Minulý čas průběhový se používá v následujících případech:

  • Když zdůrazňujeme, kdy měl děj trvání.
    • They were playing basketball in the evening.
  • Pokud probíhá více činností zároveň.
    • He was watching TV while I was doing the dishes.
  • Pokud se činnost děje určitou dobu.
    • When I was running, I broke my leg.

Je důležité myslet na to, že minulý čas průběhový nelze použít v případě stavových sloves (např. mean, know, need, love, hate) a u dějů a činností, které se v minulosti pravidelně nebo často opakovaly. Například:

  • They played basketball every evening.

Tvorba předpřítomného času

Tvar předpřítomného času prostého tvoříme vyčasováním pomocného slovesa have, které je následováno příčestím minulým významového slovesa (u pravidelných sloves přidáváme koncovku -ed k základnímu tvaru, tvary příčestí minulého nepravidelných sloves viz tvary past participle v kapitole Past simple tense).

  • I have already finished my coffee.

Nepravidelné tvary příčestí minulého lze naleznout zde.

Informace o tvorbě otázek a záporů lze naleznout zde.

Použití předpřítomného času

Předpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, co se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností.

Jedním případem použití předpřítomného času prostého je pro mluvení o zkušenostech, které jsme prožili do současné doby. Obvykle tyto zkušenosti nejsou specifikovány konktrétním časem, ale často s nimi používáme výrazy ever, never, before, in my life, so far, up until now.

  • I have never been to London.

Dále předpřítomný čas prostý používáme pro mluvení o nedávné, i když dokončené události, která se odehrála v minulosti. Nedávná minulost je často je spojována s výrazy just a recently.

  • What has just happened?

Předpřítomný čas prostý také používáme pro vyjádření minulé události, která má následky v přítomnosti.

  • Tom has broken his arm. (Tom má ruku v sádře, ruka je stále zlomená).

Další použití předpřítomného času prostého je s předložkami for a since pro mluvení o událostech, které začaly v minulosti a trvají do současné doby.

  • I have known him since 2015.

Předpřítomný čas také používáme s dalšími příslovci, např. yet, already, still.

Předminulý čas se používá na vyjádření událostí, které se odehrály ještě před určitým bodem v minulosti. Tvoří se použitím pomocného slovesa had a minulým příčestím. Např:

  • write → had written
  • sleep → had slept

Většinou se ve větě nenachází samostatně, ale spolu s jiným minulým časem vyjadřujícím událost, která nastala mezi jinou, dřívější událostí a současností:

  • Mirek suddenly realised that he had left his laptop on the train.

Ve výše uvedeném příkladu máme dva minulé časy, aby se rozlišilo, která událost se stala dříve. Mirek si mohl vzpomenout, že si zapomněl laptop ve vlaku až poté, co se tak stalo. V případě této věty se to dá logicky odvodit.

Pokud je věta méně jasná, pomůckou je přítomnost spojek jako before, until, after, které naznačují posloupnost událostí.

Následující příklad ukáže, jak použití předminulého času mění význam věty:

  • Lenka cooked breakfast when we got up.

Pokud by byl ve větě předminulý čas ("had cooked"), znamenalo by to, že Lenka navařila ještě předtím, než vstali. Použití minulého času prostého vyjadřuje, že Lenka navařila až poté, co vstali.

Past simple vs. past continuous

Přejít ke cvičením na toto téma »

Rozdíl mezi minulým časem prostým a průběhovým spočívá v důrazu kladeném na průběh či délku činnosti.

Minulý čas prostý se používá pokud:

Mluvíme o opakované činnosti, která je hlavním dějem. She called him every hour.
Činnost pouze zmiňujeme. He talked to me about it.
Opisujeme sérii událostí. Yesterday, I went to the library, sat down and read a book.
Činnost nemá trvání. When I was running, I broke my leg.

Minulý čas průběhový se tedy používá v následujících případech:

Když zdůrazňujeme, kdy měl děj trvání. They were playing basketball in the evening.
Pokud probíhá více činností zároveň. He was watching TV while I was doing the dishes.
Pokud se činnost děje určitou dobu. When I was running, I broke my leg.
Když mluvíme o opakované činnosti v pozadí, kdy průběhový tvar může značit dočasnost nebo možnost změny vzhledem k ději hlavnímu. Katka was feeding her neighbours’ dog every morning while they were on holiday. Then one day, the dog was gone.
Pokud zdůrazňujeme otravnost děje. She keeps talking all the time.

Kontrast, který tyto dva časy tvoří, je důležitý, když mluvíme o dvou dějích, které nejsou zasazené stejně do minulosti. Například:

  • What were you doing when the police arrived?

V minulosti probíhala určitá činnost nebo děj, na kterou se dotazuje daná otázka. Trvání tohto děje je zdůrazněno použitím minulého času průběhového. Tento děj byl přerušen jiným, který se odehrál okamžitě. Pro ten použijeme minulý čas prostý.

Pro porovnání:

  • Marek was studying for his test while Kamila was listening to music.

I když jde o dva děje v minulosti, oba probíhaly ve stejnou dobu a navzájem se nepřerušily.

V následujícím případě jde taky o více činností v minulosti:

  • He walked to the bar and sat next to her.

Jedná se však o sérii událostí, proto je použitý minulý čas prostý. Předtím, než si vedle ní sedl, musel nejdřív k baru přijít.

Past simple vs. present perfect

Přejít ke cvičením na toto téma »

Zatímco děje vyjádřené pomocí minulého času jsou již ukončené, často definované příslovečným určením referujícím k minulosti (yesterday, two days ago, last winter, atd.), děje vyjádřené předpřítomným časem dokončené nejsou (tedy stále probíhají, i když začaly v minulosti) nebo mají jinou spojitost s přítomností.

Pomocným ukazatelem mohou často být právě použitá příslovce:

Past simple: Present perfect:
yesterday today
last week this week
six months ago in the last six months
in 2016 since
when for
just
recently
up to now
yet
already
ever
never

Present perfect: simple vs. continuous

Přejít ke cvičením na toto téma »

Předpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, které se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností (pokud například mluvíme o tom zdali a kolikrát jsme něco udělali). Rozdíl mezi předpřítomným časem prostým a průběhovým spočívá primárně v tom, zdali je daná činnost dokončena nebo ne. Například:

  • I have read the book she lent me. I liked it.
  • I have been reading the book she lent me. I've got another 30 pages to read.

V první větě je použitý předpřítomný čas prostý, protože kniha už byla přečtena. Druhá věta v druhém příkladě naznačuje, že činnost není dokončena: zbývá ještě dočíst třicet stran. Použije se tedy předpřítomný čas průběhový.

Předpřítomný čas průběhový se také používá k zdůraznění průběhu aktivity. Proto je v následující větě průběhová forma navzdory tomu, že telefonáty už byly ukončeny:

  • I have been trying to call you all morning!

Další případ, kdy se můžeme setkat s průběhovou formou předpřítomného času, je, pokud mluvíme o dočasných činnostech a stavech. Ku příkladu:

  • I usually work in Brno but I have been working in Zlín for the last 3 weeks.

Past simple vs. past perfect

Přejít ke cvičením na toto téma »

Je důležité umět správně rozlišovat mezi minulým časem prostým a předminulým časem, protože se častokrát nacházejí ve větách společně a rozdíl mezi nimi naznačuje posloupnost událostí, které se odehrály v minulosti.

Minulý čas prostý se u pravidelných sloves tvoří přidáním koncovky -(e)d a předminulý čas použitím pomocného slovesa had s minulým příčestím. Tedy:

  • work → worked × had worked
  • sing → sang × had sung

Pro pochopení rozdílu mezi těmito dvěma časy se podívejme na následující příklad:

  • I couldn't believe he had eaten my cake.
  • I can't believe he ate my cake.

První věta se celá odehrává v minulosti. Dort musel být nejdříve snězen a až pak na to mohl někdo reagovat. Předminulý čas dává najevo, že se děj odehrál v hluboké minulosti a minulý čas prostý pak jednoduše zmiňuje, že se něco stalo (že nemohl uvěřit, že mu snědli dort). Druhá věta se také odehrává v minulosti, ale jenom z části. Dort byl sice snězen v minulosti, ale přišlo se na to až teď.

Je důležité si ale uvědomit, že předminulý čas se používá pouze v případě, kdy děj, který se odehrál v hluboké minulosti, nějakým způsobem ovlivňuje následné události. Nepoužívá se tedy, pokud jde o sérii událostí, nebo o události probíhající ve stejnou dobu. Např.:

  • Lucka played the piano when she was a child but she doesn't now.
  • He heard a loud cry and rushed out.

V prvním případě fakt, že Lucka hrála na klavír, nijak neovlivňuje její dětství a v druhém případě, i když člověk vyběhl až po tom, co slyšel křik, jde o jednoduchou sérii událostí. Použijeme tedy minulý čas prostý.

To do, to have, to be in past simple

Přejít ke cvičením na toto téma »

Slovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.

  • Did you have time to tidy your room?
  • I didn’t have time to tidy my room.

Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru.

Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:

  • Did you do the exercises?
  • I didn’t do the exercises.

To have

I když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:

  • I had a dog.

Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:

  • Did you have a good time last week?
  • We didn’t have a good time last week.

To be

Stejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:

  • I was
  • You were
  • He/she/it was
  • We were
  • You were
  • They were

Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:

  • Were you in Japan last year?
  • Was she at work last week?

To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.

  • We weren't there when it happened.
  • I was not at school yesterday.

Sloveso will používáme, když mluvíme o budoucnosti – když si myslíme, že se něco určitě stane, když něco předpovídáme, mluvíme o rozhodnutích, která jsme právě učinili, když něco navrhujeme či slibujeme.

  • Don't worry. I will help you.

Tvar tohoto budoucího času je složen ze slovesa will následovaným základním tvarem významového slovesa. Při tvoření otázky přesuneme sloveso will před podmět. V záporu je sloveso will doplněno o zápornou částici not.

  • It will be a nice day tomorrow.
  • Will you come with us?
  • I will not do it.

Future tenses: continuous vs. perfect

Přejít ke cvičením na toto téma »

Budoucí průběhový a předbudoucí čas se používají na rozpravy o událostech, které se stanou v budoucnosti. Budoucí průběhový čas se tvoří vazbou will be, za kterou následuje průběhový tvar významového slovesa. Předbudoucí tvar se tvoří pomocí vazby will have a příčestím minulým významového slovesa. Tedy:

  • drive → will be driving → will have driven
  • speak → will be speaking → will have spoken

Rozdíl mezi nimi je v tom, že pomocí budoucího času průběhového odkazujeme na děj, který bude v budoucnu probíhat, kdežto předbudoucí čas odkazuje na děj, který se do určité doby v budoucnosti skončí. Např.:

  • At midnight, we will be driving through the desert.
  • By midnight, we will have driven through the desert.

Použití budoucího průběhového času v první větě naznačuje, že děj bude probíhat v určitou dobu (o půlnoci). Naopak na základě předbudoucího času v druhé větě je jasné, že děj už bude o půlnoci ukončen, a tedy přes poušť přejedou do půlnoci.

Pomůckou na rozeznaní vhodné příležitosti pro použití předbudoucího času je spojka by. Častokrát jde však použití správného času logicky odvodit:

  • I think that astronauts will have landed on Mars by the year 2040.

Zaprvé jde o jednorázovou činnost (prvně mohou astronauti přistát jen jednou) a za druhé, i kdyby došlo na opakovaná přistání, je to děj, který se odehraje okamžitě (v moment, kdy se astronauti dotknou povrchu Marsu). Použít budoucí čas průběhový by tedy nedávalo smysl.

Nejdůležitější je však pamatovat si, že předbudoucí čas je obskurní forma, která se v rámci běžné komunikace skoro vůbec nevyskytuje a použití jiných forem budoucího času není považováno za chybu.

Pro vyjádření budoucího času můžeme použít jak will, tak going to. V jejich použití je však rozdíl.

Při použití going to pro vyjádření budoucnosti zdůrazňujeme náš záměr, již učiněné rozhodnutí, nebo pokud máme důkazy pro to, co tvrdíme.

  • I heard that she's going to ask her today.
  • It's 5:2. They are going to win.

Při použití will k tomuto zdůraznění nedochází, i když jsme si jistí, že se něco stane, jelikož to není založeno na plánech, rozhodnutích, záměrech či důkazech. Proto se sloveso will často pojí s vazbou I think. Will rovněž používáme pokud se pro danou věc rozhodneme okamžitě, tudíž například při objednávání v restauraci. Např.:

  • Wait! I will help you with your bags.
  • I think I will have the salad.

Následující příklady jsou obtížnější a ilustrují použití will a going to:

  • There is no bread. I know. I am going to buy some in the afternoon.
  • There is no bread. Really? In that case I will buy some.

Rozdíl v příkladech je v tom, že v prvním případě si je osoba vědoma toho, že je potřeba koupit chleba a už se tedy rozhodla, že ho dokoupí, z čehož vyplývá použití going to. V druhém případě se o tom osoba dozvídá pouze v ten daný moment a sloveso will reflektuje náhlé rozhodnutí.

  • I think it will rain.
  • Look at the clouds! It's going to rain.

Zde je rozdíl v důkazech, na základě kterých mluvíme o určité události. V první větě pouze předpokládáme, že bude pršet, a použijeme tedy will. Ve druhé je však na základě oblak jasné, že pršet bude, a tedy použijeme going to.

Množné číslo se u pravidelných podstatných jmen tvoří velmi jednoduchým způsobem, a to přidáním koncovky -s.

  • cat → cats
  • dog → dogs

Existují však výjimky:

  • Pokud podstatné jméno končí na -s, -z, -sh, -ch, -x, přidáváme pro lepší znělost koncovku -es.

    • mash → mashes
    • box → boxes
  • Pokud podstatné jméno končí na souhlásku, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

    • lady → ladies
    • berry → berries

Jelikož je možné většinu nepravidelných podstatných jmen rozdělit do skupin podle toho, jak vzniká jejich plurál, není ani v tomto případě obtížné naučit se jejich formy množného čísla.

  • U podstatných jmen končících se na -f(e) se tato koncovka často mění na -ve, za kterým následuje už tradičně -s:

    • wolf → wolves
    • wife → wives

    Mezi výjimky ale patří slova jako například roof, belief, chief, cliff, jejichž množné číslo se tvoří běžným způsobem (tedy přidáním koncovky -s).

  • Některá podstatná jména končící na -o se taky tvoří přidáním koncovky -es:
    • tomato → tomatoes
    • potato → potatoes

    Rozdíl však nastává při výjimkách jako například photo a piano. Zde se přidává pouze koncovka -s.

  • Pak existují podstatná jména, pro která je stejná forma v jednotném i množném čísle. Všimněte si, že jde převážně o živočichy. Např.: sheep, deer, fish, species, moose, bison.

  • Existují také podstatná jména, které mají formu množného čísla, ale používají se s nimi slovesa v jednotném čísle. Např.: news, darts, athletics, series, species. Opakem jsou podstatná jména, která mají formu množného čísla, ale vážou se k nim slovesa v čísle množném: scissors, jeans, trousers, glasses atd...

  • No a v neposlední řadě existují podstatná jména, jejichž nepravidelné formy je nutné se naučit. Zde jsou některé z nejčastějších:

    analysis analyses
    basis bases
    cactus cacti
    child children
    crisis crises
    datum data
    die dice
    focus foci
    foot feet
    goose geese
    graffito graffiti
    man men
    medium media
    mouse mice
    ox oxen
    quiz quizzes
    tooth teeth
    woman women

Použití neurčitého členu je velmi jednoduché a týká se následujících případů:

  • Pokud něco zmiňujeme prvně a není tedy jasné, o čem přesně mluvíme:

    • There is a car outside.
  • Pokud mluvíme o jednom zástupci nějaké větší skupiny:

    • I am a student in Prague.

Neurčitý člen používáme pouze v jednotném čísle a s počitatelnými podstatnými jmény!

Neurčitý člen má v angličtině dvě formy: a a an. A se používá, pokud podstatné jméno začíná výslovnostně na souhlásku. Typicky tedy například:

  • a potato
  • a car

Ale také v těchto případech, kdy výslovnost začíná na j:

  • a uniform
  • a year

An se použivá, pokud podstatné jméno začíná výslovnostně na samohlásku. Např.:

  • an apple
  • an owl

Ale také v těchto případech, kdy se psané h nevyslovuje:

  • an hour
  • an honor

Porovnejte tedy rozdíl ve výslovnosti mezi následujícími slovy:

  • a European city
  • an English city

Určitý člen je v angličtině pouze jeden, a to slovo the. Používá se, když mluvíme o něčem, co už bylo zmíněno, nebo pokud chceme identifikovat konkrétní věc. Taktéž se používá, pokud mluvíme o lidech a věcech, které existují pouze jednou, při označování dekád, nebo při třetím stupni přídavných jmen:

  • I was very busy the last two days.
  • That’s the man I saw.
  • He is the president of Hungary.
  • That was popular in the 1970s.
  • He is the best man for the job.

Určitý člen the se nepoužívá:

  • Se jmény zemí. Výjimkou jsou ta, která mají název v množném čísle (Netherlands) nebo mají v názvu slova jako kingdom, republic, states atd..
  • Se jmény lidí, obchodů, většiny měst, hor, ostrovů a jezer (pokud ale jde o pohoří, souostroví a skupiny jezer, určitý člen se už používá).
  • S léty.
  • S nepočitatelnými podstatnými jmény.
  • S jazyky.

Problematické bývají následující případy:

  • The mayor was sent to prison.
  • My husband got home early from work.
  • I'm going to go to bed now.
  • She's going to travel by bus.

I když je pravděpodobně známé, na kterou věznici, práci a postel věta odkazuje, určitý člen se nepoužívá, protože jde o abstraktní stavy. “Go to prison” značí, že někdo si odsedí trest, “from work” že se vrací po hodinách pracovní činnosti, “go to bed” znamená, že jde spát. Pokud jde o dopravní prostředky, primárně taktéž nepoužíváme žádný člen. Ve všech případech by se určité členy používaly jenom ve specifických případech, kdy by správné porozumění věty záviselo od vymezení konkrétních míst a objektů.

Více o případech, při kterých se nepoužívá žádný člen se dočtete zde.

Jsou případy, kdy se v angličtině před slovem použije člen nulový. Slovo tedy bude bez členu. Tohle se stává pokud jde:

  • o vlastní podstatná jména

    • We moved to Tokyo.
    • I live near Baker Street.
  • o názvy částí dní, jednotlivých dní, měsíců a ročních období

    • We got home after midnight.
    • We usually meet on Monday.
  • o názvy sportů, vědních disciplin, jazyků

    • Why is math your favourite subject?
    • How often do you play tennis?
  • o vazby s předložkami at, by, in, to

    • They took her to hospital.
    • I was at university.
  • o pojmenování věcí ve všeobecnosti (zde je důležité rozlišit, zdali mluvíme o jednom neurčitém zástupci skupiny, nebo o věci obecně)

    • Tigers can be dangerous.
    • I eat rice every day.

V angličtině se používají tři předložky času: at, in a on.

At se používá, když mluvíme o přesném času, svátcích a krátkých časových úsecích, například:

  • at the moment
  • at noon
  • at 5 o’clock
  • at Christmas

Výjimkou jsou vazby at night a at the weekend.

In používáme před označením delších časových úseků, jako jsou měsíce, roky a části dne:

  • in December
  • in the evening
  • in 2015
  • in the twentieth century

On se váže ke dnům v týdnu a přesným datům, pod které spadají i konkrétní dny svátků:

  • on 11th of November
  • on Monday
  • on Easter Sunday
  • on Friday morning

Pokud se ale před časovým údajem nachází údaj, který konkretizuje časový úsek (every, this, last, next atd.), předložky času už nepoužíváme:

  • on Mondaynext Monday
  • at Christmaslast Christmas

Kromě výše spomenutých tří nejpoužívanějších předložek času, existují i složitější předložky, nejčastěji využívány na vymezení určitého času. Mezi ně patří for, since, during, while a until.

For používáme na vymezení trvání:

  • I have been studying for 3 years.
  • She has slept for 8 hours.

Since používáme na určení od kdy se něco děje:

  • I have been here since five in the evening.
  • The dog hasn’t eaten, since you’ve been gone.

During a while označují průběh dvou událostí ve stejném čase, případně menší události na pozadí jiné, probíhající:

  • You can’t sleep during the class.
  • Someone was asking for you while you were gone.

Until se používá na vyznačení do kdy se něco děje:

  • We are open until midnight.
  • You have to wait until it’s over.

Nejčastěji používané předložky místa jsou at, in a on. Mají poněkud komplikované využití, takže je nutné si jednotlivé příklady zapamatovat.

At se používá na určení přesného místa a pokud mluvíme o událostech a místech, kde pravidelně vykonáváme stejnou činnost:

  • Katka was sitting at the computer surfing the Internet.
  • I was at school the whole day.
  • We were at a party.

In jednoduše značí věci, které jsou uvnitř:

  • Her wallet wasn't in her purse.
  • The ball is hidden in the box.
  • She is in the building.

On se používá pokud mluvíme o plochách, podlažích, stranách (on the left, on the right), pokud je něco v médiích, nebo v dopravních prostředcích. Např.:

  • Where's your room? On the first floor.
  • The building you are looking for is on the right.
  • I drew the picture hanging on the wall.

Jedna z velmi častých chyb lidí učících se anglicky je používání spojení “on the picture” pro výraz “na obrázku”. Jde o čechismus, nebo-li czenglish, a jediná správná forma je “in the picture”!

Jiné předložky místa jsou:

above nad
across přes
among mezi
behind za
below pod
beside vedle
between mezi
by při
in front of před
inside ve
near při
next to vedle
opposite naproti
outside venku
round kolem
under pod

Ve většině případů je použití předložek místa jasné, ale někde je potřeba i další vysvětlení:

  • Below a under: rozdíl mezi těmito předložkami spočívá v tom, že below popisuje, že je něco níž než něco jiné, kdežto under je jednoduše pod něčím (tedy přímo pod nějakou věcí):

    • The city is below the sea level.
    • The ball is under the table.
  • Among a between: i když obě znamenají mezi, between se používá pokud mluvíme o pár konkrétních bodech, mezi kterými doslovně něco je a among se používá pro větší skupinu a pro obrazné vyjádření náležitosti ke skupině:

    • The child is sitting between his mother and father.
    • You are among friends here.
  • Beside, next to, near a by: beside a next to se používají k vyjádření těsné blízkosti, s tím, že beside je více stylisticky zabarvené a používá se také ve významu po něčím boku. Near a by už odkazují na větší vzdálenost.

    • The computer printer is next to the computer.
    • The castle is by the lake.

Prepositions of direction

Přejít ke cvičením na toto téma »

Z názvu je zjevné, že předložky směru vyjadřují směr, kterým se něco pohybuje. Jsou mezi nimi:

across přes
after po
against proti
along podél
around kolem
down dolů
from z (nějakého bodu)
into do
off z (něčeho dolů)
onto na
out of z (něčeho ven)
over přes
past kolem
through skrz
to k
towards k
up nahoru

Ve většině případů je použití předložek směru jasné, ale někde je potřeba dalšího vysvětlení:

  • Across a over: across znamená napříč něčím a over nad něčím, nebo přes něco.

    • We need to find a way to get across the river.
    • You have to jump over the fence to get there.
  • Along, around a past: along znamená jít podél něčeho (například řeky), around se používá, když se něco úplně obejde a past, když se něco míjí.

    • I love walking along the beach.
    • We had to walk around the building twice to find the entrance.
    • You have to go past the red house get to the shop.
  • From, off a out of: už bylo naznačeno, v čem spočívá rozdíl mezi těmito předložkami. Zde jsou příklady pro lepší ilustraci:

    • I took a plane from Brno to London.
    • The glass fell off the table.
    • The cat jumped out of the box.
  • To a towards: to znamená někam, přičemž důraz se klade na cíl, kdežto při towards se důraz klade na směr pohybu (k něčemu):

    • We went to Prague last week.
    • The train is heading towards Prague.

V angličtině mají osobní zájmena dva tvary:

podmětná předmětná
I me
you you
he him
she her
it it
we us
you you
they them

Využití zájmen v případě, že vyjadřují podmět, je přímočaré a odvíjí se od významu věty. Je důležité ale myslet na to, že věci a zvířata mají v angličtině třetí osobu. Např.:

  • There is a chair in the room. It is old.
  • Don't touch the dog. It is dangerous.

Kupříkladu, I když ženský rod slova židle v češtině může lákat k použití zájmena she, jde o předmět, použijeme tedy zájmeno it. Při zvířatech se osobní zájmena označující pohlaví zvířete používají pouze pokud k němu máme osobní vztah. Co se týče neživých věcí, existují také výjimky, jako například lodě, u kterých se používá často ženský rod. Jde však o ojedinělé příklady netypické v běžné mluvě.

Je důležité sledovat, kdy se funkce zájmena mění a zastává pozici předmětu. Pak se v některých případech mění i tvar zájmen podle tabulky. Např.:

  • Can you tell them to be quiet?
  • My mum always gives me chocolate.

V angličtině mají zvratná zájmena následující tvary:

osobní zájmena zvratná zájmena
I myself
you yourself
he himself
she herself
it itself
we ourselves
you yourselves
they themselves

Používají se primárně, pokud je předmět věty stejný jako je podmět. Je tomu tak často právě ve větách, které by v češtině obsahovaly zvratná zájmena. Např.:

  • You shouldn't blame yourself for what happened.
  • He cut himself with the knife.

Zvratná zájmena se však nepoužívají, pokud se vážou s příslovcem místa, nebo předložkou with. V tom případě se používají osobní zájmena předmětná. Např.:

  • She had a big dog sitting next to her.
  • I am going to take my brother with me.

Přivlastňovací zájmena mají v angličtině dva druhy: nesamostatná (possessive adjectives) a samostatná (possessive pronouns). Tvary všech přivlastňovacích zájmen jsou v následující tabulce:

osoba osobní zájmeno nesamostatné p. z. samostatné p. z.
1. j.č. I my mine
2. j.č. you your yours
3. j.č. he his his
3. j.č. she her hers
3. j.č. it its its
1. mn.č. we our ours
2. mn.č. you your yours
3. mn.č. they their theirs

Jak už název naznačuje, nesamostatná přivlastňovací zájmena se ve větě nachází před slovem, kterého se týkají, zatímco samostatná stojí až za ním, tedy samostatně. Porovnejte následující příklady:

  • That is her cat.
  • That cat is hers.

Nebo:

  • Tereza and I both have this book but hers is older
  • Tereza and I both have this book but her book is older.

Je důležité mít na paměti dvě věci:

  • Pokud použijeme nesamostatné přivlastňovací zájmeno, nepoužíváme před slovem, kterého se týká, žádný jiný člen.
  • V přivlastňovacích zájmenech nikdy nepoužíváme apostrof.

Použití zájmen už následně závisí od logického významu věty.

První kondicionál je druh podmínkové věty. Používáme ho na vyjádření věcí, které se stanou v budoucnosti, pokud se splní jejich předpoklad. Tvoříme ho pomocí přítomného času prostého ve vedlejší větě (předpokladu) a budoucího času prostého v hlavní větě (která vyjadřuje co se stane). Např.:

  • If I have time, we will go out.
  • If I see him, I will tell him.

Vedlejší podmínková věta nemusí vždy stát jako první. Nejčastěji se začíná spojkou if, ve větě je tedy lehce identifikovatelná:

  • Kuba will have a party on Friday if his parents go away.
  • He will go to the university if he does well in his exams.

Second and third conditional

Přejít ke cvičením na toto téma »

Druhý kondicionál je druh podmínkové věty. Používáme ho na vyjádření věcí, u kterých je nepravděpodobné, že by se staly v budoucnosti. Tvoříme ho pomocí minulého času prostého ve vedlejší větě (předpokladu) a modálním slovesem would, za kterým následuje infinitiv v hlavní větě (která vyjadřuje, co se pravděpodobně nestane). Např.:

  • If I won a lot of money, I would buy a car.
  • I would go with you if I felt better.

Kdežto první příklad vyjadřuje vysoce nepravděpodobnou záležitost, druhý vyjadřuje předpoklad, na základě stávajících skutečností, že osobě se nebude dařit lépe.

Druhý kondicionál se také používá na vyjádření věcí, které jsou nemožné:

  • If I were you, I would help them.

Není možné doslova být někým jiným, musíme tedy použít druhý kondicionál. Výše uvedená věta je také příkladem použití were místo was. Were může nahradit was v druhém kondicionálu, pokud se usilujeme o formální vyjadřování. Dalším příkladem je:

  • If she were taller a bit, she would be taller than me.

Třetí kondicionál

Třetí kondicionál používáme na přemýšlení nad tím, co by se bývalo mohlo stát, kdyby byla splňena určitá podmínka (která ale splněna reálně nebyla). Tvoříme ho pomocí předminulého času ve vedlejší větě (nenaplněné podmínce) a modálním slovesem would have, za kterým následuje příčestí minulé v hlavní větě (která vyjadřuje, co by se bývalo mohlo stát). Např.:

  • He would have been on time, if he had left the house earlier.
  • She would have become a teacher, if she had gone to university.

V obou případech jde o neexistující stav. Ona není učitelka a on nepřišel včas, protože nebyly naplněny podmínky z vedlejší věty.

Adjectives comparative / superlative

Přejít ke cvičením na toto téma »

Přídavná jména mají v angličtině tři stupně, které odpovídají způsobu stupňování v češtině:

  1. základní tvar
  2. komparativ – pro porovnávání
  3. superlativ – popisující nej-

Postup při tvorbě komparativu a superlativu závisí na délce přídavného jména. Pokud jde o jednoslabičná nebo některá dvouslabičná přídavná jména, používají se přípony -er a -est. Například:

  • bigbigger (komparativ) = velkývětší
  • bigbiggest (superlativ) = velkýnejvětší

Můžeme se setkat s případy, kdy přídavné jméno končí na -y. V tom případě se před přidáním přípony -y změní na -i. Například:

  • lazylazier (komparativ) = línylínější
  • lazylaziest (superlativ) = línýnejlínější

Delší přídavná jména, tedy některá dvouslabičná a všechna víceslabičná, se stupňují pomocí slov more (více) a most (nejvíce), která se dají před stupňované přídavné jméno.

  • dangerousmore dangerous (komparativ) = nebezpečnývíce nebezpečný
  • dangerousmost dangerous (superlativ) = nebezpečnýnejvíce nebezpečný

Již bylo zmíněno, že dvouslabičná přídavná jména mohou spadat do obou kategorií. Není pravidlo, na základě kterého by se dalo určit, do které, je třeba vycházet ze zkušenosti. Použití slov more a most však nikdy chybou nebude.

Existují přídavná jména, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:

základní tvar komparativ superlativ
good better best
bad worse worst
little less least
much more most

Rozdíl mezi komparativem a superlativem odpovídá tomu v češtině a pro použití správného tvaru je nutno se rozhodnout na základě významu. Příklady:

Excuse me, which of these two shirts is the cheaper? V tomto případě je použitý komparativ, protože porovnáváme mezi dvěma tričky.
Kuba drives the fastest of all my friends. Zde se nesmí použít komparativ, protože vazba of all my friends (ze všech mých přátel) naznačuje, že neporovnáváme, ale určujeme toho nejlepšího.

Adverbs comparative / superlative

Přejít ke cvičením na toto téma »

Podobně jako přídavná jména, i příslovce mají v angličtině tři stupně:

  1. základní tvar
  2. komparativ– pro porovnávání
  3. superlativ – popisující nej-

Většina z nich končí příponou -ly (lze je tedy i snadno rozeznat). V takovém případě se stupňují použitím slov more (více) a most (nejvíce), která se dají před stupňované příslovce:

  • politelymore politely (komparativ) → most politely (superlativ)
  • frequentlymore frequently (komparativ) → most frequently (superlativ)

Příslovce, která mají stejný tvar jako přídavná jména, se stupňují pomocí přípon -er a -est:

  • fastfaster (komparativ) → fastest (superlativ)
  • latelater (komparativ) → latest (superlativ)

Tak například dochází k tomu, že k příslovci early se přidávají přípony -er a -est i když zdánlivě končí na -ly. V případě tvorby komparativu a superlativu tohoto příslovce je nutné taktéž myslet na to, že -y se před příponou změkčuje:

  • earlyearlier (komparativ) = dřívdřívěji
  • earlyearliest (superlativ) = dřívnejdříve

Existují příslovce, která mají nepravidelné stupňování. Je nutné se jejich formy komparativu a superlativu naučit. Nejznámější jsou:

základní tvar komparativ superlativ
well better best
badly worse worst
little less least
far farther/further farthest/furthest

Farther/farthest se používá na vyjádření fyzické vzdálenosti, kdežto further/furthest na vyjádření symbolické vzdálenosti.

Rozdíl mezi komparativem a superlativem odpovídá tomu v češtině a pro použití správného tvaru je nutno se rozhodnout na základě významu. Příklady:

  • Klaudie studied the hardest of all the students.

Zde se nesmí použít komparativ, protože vazba of all the students (ze všech studentů) naznačuje, že neporovnáváme, ale určujeme toho nejlepšího.

  • She made it sound worse than it actually was.

Zde porovnáváme, mezi tím, jak to znělo a jaké to ve skutečnosti bylo. Logicky tedy použijeme komparativ.

Positions of adverbs in sentences

Přejít ke cvičením na toto téma »

Příslovce se ve větách objevují v zásadě na třech pozicích: na začátku, uprostřed věty a na konci věty.

Některá příslovce mohou zastávat více pozic, jiná jsou vázaná na konkrétní pozici. V zásadě platí, že příslovce nemůže být nikdy umístěno mezi předmět a přísudek. Konkrétní pozice se často odvíjí od typu příslovce:

Příslovce způsobu

Příslovce způsobu se objevují uprostřed a na konci věty. Při příslovcích končících na -ly záleží, zdali chceme zdůraznit způsob, pokud ano, uvedeme příslovce na konci věty:

  • He ate lunch hungrily.
  • We left the house quickly.

Můžeme je ale umístit i uprostřed věty:

  • He hungrily ate lunch.
  • We quickly left the house.

Příslovce způsobu, která se nekončí na -ly, se uvádějí vždy na konci věty:

  • They went to bed late.
  • I am doing well.

Důležité je si uvědomit, že pozice příslovce ve větě může někdy změnit význam příslovce:

  • The child behaved badly.
  • They badly need help.

Příslovce místa

Ve většině případů následují příslovce místa přímo za slovesem, tedy uprostřed nebo na konci věty:

  • They are standing outside.
  • Go upstairs please.

Na začátku věty se příslovce místa objevují pokud klademe důraz na konkrétní místo:

  • Outside it’s raining cats and dogs.
  • In the city there is a lot of traffic.

Příslovce času a četnosti

Pokud se jedná o příslovce času určující konkrétní čas, nejčastěji se umisťují na konec věty:

  • I went shopping on Tuesday.
  • There was a fire yesterday.

Je ale možné umístit je i na začátek věty, i když větná konstrukce už nebude tak přirozená:

  • On Tuesday, I went shopping.
  • Yesterday, there was a fire.

Na začátek věty nelze umístit jednoslovná příslovce četnosti:

  • We go shopping daily.
  • The magazine comes monthly.

Příslovce, která neurčují konkrétní čas mohou mít různé pozice ve větě:

  • Soon we will be there.
  • We will soon be there.

Výjimkou jsou příslovce always a never, která zastávají pozici uprostřed věty:

  • She is always late for work.
  • That has never happened.

Jiná příslovce

Příslovce, která zdůrazňují určitou skutečnost (např. too, very, rather, hardly) se většinou umisťují přímo před slovo, na které odkazují:

  • We were very shocked to hear the news.
  • My mum is too strict with me.

Příslovce jako například furthermore, nevertheless, anyway uvádějí následující větu, nejčastěji se tedy nachází na začátku:

  • Furthermore, there is no proof of that.
  • Honestly, I did not want to work here.

Příslovce vyjadřující pravděpodobnost (např. certainly, probably) se umísťují doprostřed věty:

  • I am certainly going to come to your party.
  • They will probably miss the train.

Výjimkou jsou příslovce perhaps a maybe, která se umisťují spíše na začátek věty:

  • Maybe it will rain today.
  • Perhaps I will win a lottery.

Pokud se ve větě nachází víc než jedno příslovce, následují po sobě v pořadí způsob, místo a čas:

  • The sun was shining strongly on the beach yesterday.
  • He called me repeatedly this morning.

Dbejte prosím na to, že výše uvedená pravidla jsou častokrát pouze doporučení. Naneštěstí platí, podobně jako v mnoha jiných případech v rámci angličtiny, že pro určení správné pozice je třeba vycházet z předcházejících zkušeností a správný slovosled jednoduše odhadnout.

Rozlišovat mezi too a enough není vůbec žádný problém, protože mají jiný význam. Too znamená příliš (nadmíru) a enough znamená dost.

Zamyslete se nad rozdílem ve významu následujících vět:

  • I hope the room isn’t too warm.
  • The room wasn't warm enough so I turned the heating on.

V obou případech by se dalo použít i druhé slovo, ale význam vět by postrádal logiku. Není důvod doufat, že pokoj z první věty by nebyl dost teplý. Rovněž u druhého příkladu by se nezapínalo topení, aby byl pokoj příliš teplý.

K určení toho, které slovo použít, nám kromě samotného významu věty, pomáhá skutečnost, že too (ve významu příliš) se vždy používá před slovem, kterého se to týká, a enough může být i za ním.

Too se také váže se slovy many a much. Too many se používá s počitatelnými a too much s nepočitatelnými podstatnými jmény:

  • There are too many apples on the table.
  • She put too much salt on the food.

Nouns: countable, uncountable

Přejít ke cvičením na toto téma »

To, která podstatná jména jsou počitatelná a která nepočitatelná se dá většinou logicky odvodit. Nepočitatelná podstatná jména jsou taková, která:

  • vyjadřují celky jako je water, flour, sand atd., které se jenom stěží dělí na menší části,
  • označují abstraktní koncepty, jako například information, courage,
  • se v češtině dají považovat za počitatelná, ale v angličtině tomu tak není, např.: bread, butter, beer.

Pro nepočitatelná podstatná jména platí následující:

  • nemají člen,
  • namísto many, few, fewer která se užívají k označení množství počitatelných podstatných jmen, nepočitatelná podstatná jména se pojí s much (velmi), little (trochu) a less (méně),
  • pojí se s nimi také little nebo a little of, které nelze použít s počitatelnýmy.

Samozřejmě musí být způsob, jak vyjádřit počty nepočitatelných podstatných jmen. V takovém případě existují vazby k tomu určené. Zde je pár nejčastějších příkladů:

rada a piece of advice
umění a work of art
pivo a glass of beer
krev a drop of blood
chléb a loaf of bread
šachy a game of chess
čokoláda a bar of chocolate
oblečení an item of clothing
káva a cup of coffee
ovoce a piece of fruit
zábava a bit of fun
nábytek a piece of a furniture
vlasy a lock of hair
informace a piece of information
džus a glass of juice
země a piece of land
literatura a work of literature
mléko a bottle of milk
hudba a piece of music
papír a piece of paper
rýže a grain of rice
sůl a pinch of salt
mýdlo a bar of soap
polévka a bowl of soup
čaj a cup of tea
voda a bottle of water
víno a glass of wine

V češtině jsou slova jako čokoláda jednoduše počitatelná. Fakt, že tedy nemůžeme v angličtině použít two chocolates, se může zdát nepřirozený. Jelikož je toto slovo v angličtině nepočitatelné, musí se na vyjádření množného čísla využít vazba two bars of chocolate.

Problematické jsou také právě nepočitatelná slova opisující abstraktní pojmy, které se nám můžou zdát jako počitatelné. Např.:

  • Have you got homework?

I když si dokážeme představit jednotlivé domácí úkoly, jde o výraz poukazující na celek, tedy všechny úkoly přidělené na doma. Ve větě se proto před slovem homework nesmí použít neurčitý člen.

Gerundium

Ve většině případů tvoříme gerundium přidáním koncovky -ing za sloveso.

  • watchwatching
  • singsinging
  • crycrying

Tvar slovesa se mění pouze v následujících případech:

  • Pokud se sloveso končí na dvouhlásku -ie, je tato dvouhláska nahrazena písmenem -y, za kterým následuje -ing (lie → lying).
  • V případě, že sloveso končí na samohlásku -e, je tato samohláska nahrazena koncovkou -ing (smile → smiling).
  • U sloves končících souhláskou, před kterou je samohláska, se tato souhláska zdvojuje a až poté se přidává koncovka -ing (let → letting).

I když mají slovesa v gerundiu stejný tvar jako slovesa v přítomném čase průběhovém, zastávají ve větě jinou funkci. Můžeme se s nimi primárně setkat v následujících případech:

  • Ve funkci podmětu. V takovém případě se nachází na začátku věty.
    • Drinking coffee is not good for blood pressure.
    • Sleeping is great.
  • Ve funkci předmětu. V některých větách mohou stát za předložkami.
    • I don’t recommend reading the book.
    • She’s looking forward to seeing you.

Infinitiv

Infinitiv je neurčitý slovesný tvar. Tvoří se ještě jednodušeji než gerundium. Stačí před sloveso v základním tvaru přidat předložku to.

  • watch → to watch
  • sing → to sing
  • cry → to cry

Slovesa v infinitivu se používají v následujících případech:

  • Pro vyjádření záměru.
    • She demanded to speak to the chef.
    • I refuse to talk to you.
  • Po příslovcích.
    • It is good to be here.
    • He is lucky to have you.
  • Ve funkci podmětu. V takovém případě se bude sloveso v infinitivu nacházet na začátku věty. Tyto případy však nejsou příliš běžné, protože existují přirozenější formulace.
    • To be alive is a gift.
    • To ride a car, one has to be old enough first.

Za slovesy můžou někdy následovat formy v gerundiu i v infinitivu. Někdy se význam věty nemění:

  • He hates reading/to read out loud.
  • I always start crying/to cry when I watch that scene.

Jsou však i případy, kdy se význam věty mění na základě použití gerundia a infinita:

  • Michael always forgets eating in the morning.
  • Michael always forgets to eat in the morning.

Na základě použití gerundia v první větě víme, že Michael zapomíná, že by ráno jedl. Je důležité si však uvědomit, že i když je tato věta gramaticky správná, je prakticky nepoužívaná. Z druhé věty vyplývá, že se Michael zapomíná ráno najíst.

Gerundium vs. infinitiv

Výše jsou popsaná všeobecná pravidla, která by měla aspoň částečně osvětlit logiku používání gerundia a infinitivu. Častokrát ale správný výběr tvaru záleží pouze od konkrétního slovesa a nezbývá nic jiné, než se naučit, v kterých případech tomu tak je. Pro usnadnění následují tabulky s nejčastějšími slovesy, která se váží k jednomu, nebo druhému tvaru.

Gerundium: admit, advise, allow, avoid, celebrate, consider, defend, discuss, dislike, enjoy, escape, explain, fancy, fear, feel like, finish, forgive, keep, mention, mind, miss, practice, recommend, suggest, support, understand.

Infinitiv: ask, advise, agree, ask, attempt, care, come, choose, decide, demand, expect, fail, get, help, hope, hurry, intend, learn, manage, mean, need, offer, pay, plan, promise, refuse, remain, say, seem, swear, wait, want, wish.

NAPIŠTE NÁM

Nevíte si rady?

Nejprve se prosím podívejte na časté dotazy:

Časté dotazy Návody pro rodiče Návody pro učitele

Čeho se zpráva týká?

Vzkaz Obsah Ovládání Přihlášení Licence