Tenses

Vytvořili jsme pro Vás přehledovou tabulku všech časů, na které můžete v angličtině narazit:

Tak jako v češtině se můžeme setkat s přítomným, minulým a budoucím časem. Mezi sebou se jednotlivé druhy časů liší hlavně tím, zdali vyjádřují jednorázovou (simple) nebo déle trvající činnost (continuous). Slovíčko perfect v názvu některých časů zase zdůrazňuje vliv činnosti nebo stavu na pozdější dobu.

Na diagramu se vždy nacházíme TEĎ, tedy v bodu vyznačeném hrubou čárou. Pokud se u času nachází i vypravěč, představuje určité přenesené já, o kterém mluvíme (to, kým jsme byli nebo to, kým budeme atd.).

V angličtině v přítomném čase rozlišujeme jen, zdali jde o jednorázovou činnost vyjadřovanou přítomným časem prostým (present simple), nebo probíhající činnost vyjadřovanou přítomným časem průběhovým (present continuous).

Speciální pozornost věnujeme otázkám a záporným větám, ve kterých se mění slovosled a používají se pomocná slovesa.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Použití prostého času přítomného

Přítomný čas prostý používáme, když mluvíme o obecných faktech, která jsou vždy pravdivá, nebo jsou pravdivá a stálá pro dané delší období:

• Ten times ten makes one hundred.
• I live in Olomouc.

Dále používáme přítomný čas prostý, když mluvíme o pravidelných, obvyklých událostech. Často používáme časová určení always, often, usually, sometimes, never a další příslovce vyjadřující frekvenci pro pravidelné děje.

• She never works on Sunday.

Přítomný čas prostý používáme také např. při dávání instrukcí, popisování cesty, pokud popisujeme zvyky nebo když mluvíme o již daném rozvrhu.

Tvoření prostého času přítomného

Tvar slovesa v přítomném čase prostém je stejný jako tvar infinitivu:

• I live in London.
• They sleep in the bed.

Jediná změna nastává ve 3. osobě jednotného čísla, kdy k němu přidáme ještě koncovku -s (případně -es).

• She works in our office.
• He likes you.

Koncovka -es se přidává z důvodu lepší výslovnosti za slova, která končí sykavkou (‑s, -z, -sh, -ch, -x).

• wash → washes
• catch → catches

Pokud sloveso končí souhláskou, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

• carry → carries
• vary → varies

Co se týče často používaných sloves, existují tři výjimky, které nespadají pod výše uvedená pravidla, a to slovesa: to be, to do, to go.

Tvary slovesa to be jsou blíže popsány v samostatném článku.

Slovesa to do a to go podléhají stejným pravidlům, jako ta končící sykavkou uvedená výše. Ve všech osobách, kromě 3. osoby jednotného čísla, se používají v infinitivu. Ve 3. osobě jednotného čísla pak následuje koncovka -es:

• She always does the dishes.
• He goes there often.

Použití průběhového času

Přítomný čas průběhový používáme, když mluvíme o dějích, které právě probíhají (v době, kdy o nich mluvíme).

• She is cooking now.
• They are leaving.

Přítomný čas průběhový dále používáme k tomu, abychom mluvili o dočasných stavech, které jsou pravdivé v momentu, kdy o nich mluvíme.

• His father is living with them at the moment.
• I am using my friend’s car for now.

Další využití průběhového času je pro zdůraznění opakující se situace. V tom případě používáme také příslovce always.

• They are always arguing.
• It is always raining around here.

Tvoření průběhového času

Tvar slovesa v přítomném čase prostém tvoříme pomocí vyčasovaného slovesa být (to be), které je následováno významovým slovesem – k jeho základnímu tvaru přidáme koncovku -ing.

• I am reading.
• We are traveling.

Stavová slovesa

Existují i slovesa, u kterých průběhový čas vytvořit nelze. Jedná se o stavová slovesa, tedy slovesa, která nepopisují činnost, ale procesy myšlení, cítění a smyslového vnímání. Mezi ně patří například: love, hate, like, hope, wish, agree, see, hear atd. I když nám může tedy logicky vyplývat, že bychom měli v případě výše uvedených sloves použít průběhový čas, použijeme je jenom v jejich základním tvaru, např:

• I see them playing in the garden.
• The teacher hears us talking in the back.

O všech činnostech v příkladu můžeme říct, že právě probíhají a tedy mají být vyjádřeny průběhovým časem. Slovesa see a hear však vyjadřují smyslové vnímání a tedy jejich průběhovou formu vytvořit nelze. Naopak slovesa play a talk vyjadřují činnost a jsou uvedena ve své průběhové formě. Stejný princip platí i v následujícím příkladu:

• We like the picture she is drawing.

Present simple

Otázku v přítomném čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa do na začátek věty:

• Do you work in London?
• Do they know the answer?

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.

• Does she have a dog?
• Does he talk to you often?

Výjimky při tvorbě otázek nastávají pouze v případě sloves to be a to have, která jsou vysvětlena zde.

Present continuous

Při přítomném čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be, které zastává funkci pomocného slovesa, na začátek věty:

• Are you doing anything?
• Is she eating the dinner?

Použití tázacích zájmen

Kromě jednoduchých otázek, které jsou popsány výše, a většinou za nimi následuje ano/ne odpověď, můžeme tvořit také otázky pomocí tázacích zájmen. Nazývané taktéž wh-questions, tyto otázky se využívají na zjišťování konkrétních informací a tvoří se použitím zájmen: who (kdo), what (co), where (kde), when (kdy), why (proč) a which (který/á/é).

Jejich tvorba není vůbec obtížná, stačí pouze přesunout tázací zájmeno na začátek otázky:

• Who is that person?
• Where am I?

Present simple

Zápor v přítomném čase prostém vyjádříme pomocným slovesem do, ke kterému přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:

• I do not work in London.
• They do not know the answer.

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s.

• She doesn’t have a dog.
• He does not talk to you often.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácené formy don’t a doesn’t. Jejich použití je zcela běžné a jsou zaměnitelné s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Pokud tedy ve větě máme not, nepoužijeme již slovo never, nebo naopak, i když by k tomu přímý překlad z češtiny občas mohl lákat.

Present continuous

Při přítomném čase průběhovém tvoříme zápor použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

• You are not doing anything.
• She is not eating the dinner.

V přítomném čase průběhovém je taktéž možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy aren’t a isn’t. Důležité je však myslet na to, že od tvaru pro 1. osobu jednotného čísla (am not) zkrácenou formu vytvořit nelze.

Znovu platí, že při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice.

Základní princip

Rozdíl mezi použitím přítomného času prostého a přítomného času průběhového spočívá v průběhu děje. Přítomný čas průběhový používáme pro události, které se právě odehrávají. Může se jednat i o děje dlouhodobějšího vymezení, které jsou v době, kdy o nich mluvíme, pravdivé, ale zároveň jsou pouze dočasné. Příklady:

• Her mother is living with them at the moment.
• All the people are standing in my view.

Přítomný čas prostý naopak referuje k opakovaným, dlouhodobým dějům, stavům a faktům:

• He lives next door to us.
• We eat breakfast every day.

Rozlišování stavu a činnosti

Pro správnou volbu času si často musíme uvědomit, zdali mluvíme o činnosti, nebo stavu:

• What do you do? I am a writer.
• What are you doing? I am writing a book.

V prvním případě použijeme přítomný čas prostý, protože jde o stav. Dotazujeme se na to, čím člověk je. Naopak v druhém případě se ptáme na konkrétní činnost a použijeme tedy přítomný čas průběhový.

Často se opakující chybou je snaha o tvoření průběhových časů u stavových sloves:

• This cake tastes wonderful.
• Right now she wants to help me.

I když jde o věc, která se děje ve chvíli, kdy o ní mluvíme, jde o stavová slovesa, která nemají průběhový tvar (blíže jsou popsána zde).

Otravné děje

Záludné je použití průběhového času pro děje, které nás otravují:

• My parents are always arguing.
• I am constantly spilling things.

I když se může zdát, že jde o opakované děje a bylo by tedy na místě použít přítomný čas prostý, jde ve skutečnosti o děje, které jsou typické, případně otravné. Pomůckou nám může být příslovce always (nebo jeho synonyma).

Pro mnohé je problematické určit, kdy jde o otravný děj (použije se minulý čas průběhový), jelikož jde o subjektivní záležitost. V některých případech je dobré sledovat, zdali není činnost ve věté okomentována spojeními it’s annoying, I hate it, případně jinými negativními způsoby. Pokud se v textu nic nepodobné nenachází, třeba uvážit, jaké stavy a činnosti bývají nejčastěji otravné: ztrácení věcí, hlasitá mluva, opoždění, nesouhlas atd.

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, která nepodléhá stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

To be

Sloveso být (to be) nabývá v přítomném čase nepravidelných forem, které si musíme pamatovat. (V závorce jsou uvedeny jejich zkrácené tvary).

To have

Sloveso mít (to have) můžeme najít ve dvou formách:

• Sloveso have jako významové sloveso, od něhož odvozujeme otázku a zápor použitím pomocného slovesa do. Jedná se o variantu typickou spíše pro americkou angličtinu, která však již proniká i do angličtiny britské.
• Sloveso have jako pomocné sloveso . V této funkci ho můžeme najít například při tvorbě jiných časů (present perfect, past perfect) nebo také ve vazbě have got, kdy v otázce a záporu používáme samotné sloveso have jako pomocné sloveso. Jedná se o variantu typickou pro britskou angličtinu.
  • I have got a sister.

Taktéž je důležité myslet na to, že tvar slovesa have v 3. osobě jednotného čísla je has.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme taktéž dávat pozor na rozlišení použití slovesa – je-li použito jako pomocné či významové. Porovnejte:

• She does her homework.
• Do you go there often?
• I do know the answer.

V prvním příkladě zastává sloveso významovou funkci a dá se jednoduše přeložit jako dělat. V druhém jde už o pomocnou funkci, s kterou se lze setkat při tvorbě otázek a záporů (více zde). Třetí věta je taktéž příkladem pomocné funkce slovesa, kdy do vyjadřuje důraz, jde však o méně časté využití.

Pro obecné tvoření otázek viz Present simple tense: questions. Tvary sloves být (to be), mít (to have) a dělat (to do) mohou však být výjimkami.

To be Pro otázky nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jej přesuneme před podmět věty.

• Is he your brother?
• Are they happy?

To have Sloveso have se využívá ve vazbě have got, nebo při tvorbě předpřítomného času, kdy se vyskytuje jako pomocné sloveso.

• Have you got a brother?
• Has she seen the film?

To do V otázkách přidáváme jako pomocné sloveso.

• Does she always do her homework?
• Do they know the answer?

Nezapomínejte, že pomocné sloveso do na sebe přebírá gramatické funkce. Po něm následující významové sloveso bude tedy v základním tvaru.

U minulých časů je v angličtině klíčové, zdali pouze zmiňujeme, že se něco událo, nebo měly události vliv na to, co se událo dál.

Pokud pouze zmiňujeme, že se něco událo, vystačíme si s minulým časem prostým (past simple), případně s minulým časem průběhovým (past continuous) pro dlouhotrvající činnosti.

Pokud činnost nebo stav v minulosti ovlivnili současnost, využijeme předpřítomný čas (present perfect). Tento čas využíváme i na popsání zkušeností, které máme. Můžeme u něho zase rozlišovat jednoduchou (simple) a průběhovou formu (continuous).

Pro případ, že potřebujeme zdůraznit, že určitý bod v minulosti předcházela nebo také ovlivnila jiná činnost nebo stav, sáhneme po předminulém čase (past perfect), který má taktéž svou jednoduchou (simple) a průběhovou (continuous) formu.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Využití

Minulý čas prostý používáme pro děje, které se odehrály v jasně definované minulosti. Často jsou s ním spojovány časová určení yesterday, three weeks ago, last year, when I was young.

• We watched a film yesterday.

Minulý čas prostý také používáme, když mluvíme o stavech a jednorázových, ale i opakovaných událostech v minulosti.

Tvorba – základní principy

Tvar pravidelných sloves v minulém čase prostém tvoříme přidáním koncovky -ed k základnímu tvaru slovesa. U jednoslabičných sloves s jednou samohláskou následovanou souhláskou dochází ke zdvojení této koncové souhlásky.

• We played football two weeks ago.
• The bus stopped.

Tvorba – výjimky

Pokud však sloveso v infinitivu končí na -e, tuto hlásku nezdvojujeme, nýbrž přidáváme už jenom -d.

• He retired last week.
• We desired a chance.

Změny nastávají také pokud sloveso končí na -y, kterému předchází souhláska. V takovém případě se toto y změkčuje a až následně se přidává koncovka -ed.

• They buried him last Friday.
• He carried the bag for me.

Tvorba tvarů nepravidelných sloves nepodléhá lehce popsatelným pravidlům, jak je to v případě těch pravidelných. Jejich tvary se tedy musíme naučit.

Nepravidelnost nastává také u často používaných sloveso to be, to do a to have. Více k jejich tvarům naleznete zde.

Je důležité myslet i na to, že při tvorbě otázek a záporů není potřebné znát správný tvar nepravidelného slovesa, protože jejich funkci zastupuje pomocné sloveso did/have. Více zde.

Past simple

Otázku v minulém čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa did (tedy minulého času do) na začátek věty. Pomocné sloveso na sebe opět převezme všechny gramatické funkce. Jelikož pomocné sloveso indikuje i minulý čas, plnovýznamové sloveso, které za ním následuje, bude už v přítomném čase. Tvar did se používá pro všechny osoby a čísla:

Výjimka opět nastává u slovesa to be, které při tvorbě otázek pomocné sloveso do nepotřebuje. Otázky se tedy tvoří přesunutím správného tvaru slovesa be na začátek věty. Např.:

Past continuous

Při minulém čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru pomocného slovesa to be na začátek věty:

Past simple

Zápor v minulém čase prostém tvoříme použitím pomocného slovesa did (tedy minulého času do). K němu přidáme částici not, která značí, že jde o zápor. Pomocné sloveso na sebe převezme všechny gramatické funkce. Jelikož pomocné sloveso indikuje i minulý čas, plnovýznamové sloveso, které za ním následuje, bude už v přítomném čase. Tvar did se používá pro všechny osoby a čísla:

• They did not go go to a party.
• She did not call you.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácenou formu didn’t. Její použití je zcela běžné a je zaměnitelná s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Výjimka opět nastává u slovesa to be, které při tvorbě záporů pomocné sloveso do nepotřebuje. Jenom se přidá částice not za vhodnou formu slovesa to be:

• I was not too loud.
• You weren’t happy.

Past continuous

Při minulém čase průběhovém zápor tvoříme použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

• They were not eating.
• She was not leaving.

Opět je při záporech možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy wasn’t a weren’t.

Minulý čas průběhový se používá, pokud se klade důraz na průběh či délku zmiňované činnosti. Tvoří se slovesem to be ve vhodném tvaru (tedy was/were) a příponou -ing.

• It was raining.
• You were driving.

Minulý čas průběhový se používá v následujících případech:

Je důležité myslet na to, že minulý čas průběhový nelze použít v případě stavových sloves (např. mean, know, need, love, hate) a u dějů a činností, které se v minulosti pravidelně nebo často opakovaly. Například:

• They played basketball every evening.
• It happened every time I are lunch.

Podrobnější přehled případů, ve kterých nelze použít minulý čas průběhový, ale i více příkladů jeho správného použití, naleznete zde.

Tvorba předpřítomného času

Tvar předpřítomného času prostého tvoříme vyčasováním pomocného slovesa have, které je následováno příčestím minulým významového slovesa (u pravidelných sloves přidáváme koncovku -ed k základnímu tvaru, tvary příčestí minulého nepravidelných sloves viz tvary past participle v kapitole Past simple tense).

• I have already finished my coffee.

Nepravidelné tvary příčestí minulého lze naleznout zde.

Informace o tvorbě otázek a záporů lze naleznout zde.

Použití předpřítomného času

Předpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, co se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností.

Jedním případem použití předpřítomného času prostého je pro mluvení o zkušenostech, které jsme prožili do současné doby. Obvykle tyto zkušenosti nejsou specifikovány konktrétním časem, ale často s nimi používáme výrazy ever, never, before, in my life, so far, up until now.

• I have never been to London.

Dále předpřítomný čas prostý používáme pro mluvení o nedávné, i když dokončené události, která se odehrála v minulosti. Nedávná minulost je často je spojována s výrazy just a recently.

• What has just happened?

Předpřítomný čas prostý také používáme pro vyjádření minulé události, která má následky v přítomnosti.

• Tom has broken his arm. (Tom má ruku v sádře, ruka je stále zlomená).

Další použití předpřítomného času prostého je s předložkami for a since pro mluvení o událostech, které začaly v minulosti a trvají do současné doby.

• I have known him since 2015.

Předpřítomný čas také používáme s dalšími příslovci, např. yet, already, still.

Tvorba času

Předminulý čas se používá na vyjádření událostí, které se odehrály ještě před určitým bodem v minulosti. Tvoří se použitím pomocného slovesa had a minulým příčestím (v případě pravidelných sloves tvořeného přídáním koncovky -ed k základnímu tvaru slova, u nepravidelných třeba dohledat správný tvar). Např:

• write → had written
• sleep → had slept

Použití času

Většinou se ve větě nenachází samostatně, ale spolu s jiným minulým časem vyjadřujícím událost, která nastala mezi jinou, dřívější událostí a současností:

• Matt suddenly realised that he had left his laptop on the train.
• Only then I realised that I had made a mistake in my calculations.

Ve výše uvedených příkladech máme dva minulé časy, aby se rozlišilo, která událost se stala dříve. Matt si mohl vzpomenout, že si zapomněl laptop ve vlaku až poté, co se tak stalo. Stejně tak uvědomit si, že jsme udělali chybu, si můžeme až poté, co ji uděláme. V případě těchto vět se to dá logicky odvodit.

Pokud je věta méně jasná, pomůckou je přítomnost spojek jako before, until, after, které naznačují posloupnost událostí.

Rozdíl mezi minulým časem prostým a průběhovým spočívá v důrazu kladeném na průběh či délku činnosti.

Minulý čas prostý

Minulý čas prostý se používá pokud:

Minulý čas průběhový

Minulý čas průběhový se tedy používá v následujících případech:

Využití

Kontrast, který tyto dva časy tvoří, je důležitý, když mluvíme o dvou dějích, které nejsou zasazené stejně do minulosti. Například:

• What were you doing when the police arrived?

V minulosti probíhala určitá činnost nebo děj, na kterou se dotazuje daná otázka. Trvání tohto děje je zdůrazněno použitím minulého času průběhového. Tento děj byl přerušen jiným, který se odehrál okamžitě. Pro ten použijeme minulý čas prostý.

Pro porovnání:

• Marek was studying for his test while Camilla was listening to music.

I když jde o dva děje v minulosti, oba probíhaly ve stejnou dobu a navzájem se nepřerušily.

V následujícím případě jde taky o více činností v minulosti:

• He walked to the bar and sat next to her.

Jedná se však o sérii událostí, proto je použitý minulý čas prostý. Předtím, než si vedle ní sedl, musel nejdřív k baru přijít.

Zdůraznění času

Určit, zdali je zdůrazněný čas, tudíž musí být použit minulý čas průběhový, je jednoduché. Stačí ve větě hledat konkrétní informace o čase: yesterday, in the morning, last week atd. Obecně se tímto způsobem popisují děje, které musí mít ze své podstaty nějaké trvaní (nestanou se hned, jako např. kýchnutí, klopýtnutí, poslání zprávy, atd.).

Opakované děje

Může se zdát, že čas je zdůrazněn i v případě jako například:

They went to the cinema every Friday.

Nacházíme zde sice konkrétní časový údaj, ale v tomto případě (a jemu podobným) je důležitější slovíčko every. To zdůrazňuje, že jde o opakovaný děj a tudíž bude použit minulý čas prostý. Podobnou skutečnost indikují i slova jako always, koncovka -s na konci časového údaje (Fridays, evenings, atd.), often, regularly a podobné.

Otravné děje

Pro mnohé je problematické určit, kdy jde o otravný děj (použije se minulý čas průběhový), jelikož jde o subjektivní záležitost. V některých případech je dobré sledovat, zdali není činnost ve věté okomentována spojeními it’s annoying, I hate it, případně jinými negativními způsoby. Pokud se v textu nic podobné nenachází, třeba uvážit, jaké stavy a činnosti bývají nejčastěji otravné: ztrácení věcí, hlasitá mluva, opoždění, nesouhlas atd.

Past simple

Děje vyjádřené pomocí minulého času jsou již ukončené, často definované příslovečným určením referujícím k minulosti (yesterday, two days ago, last winter, atd.).

• Last year I broke my leg.
• The team finished second.

Present perfect

Děje vyjádřené předpřítomným časem dokončené nejsou (tedy stále probíhají, i když začaly v minulosti) nebo mají jinou spojitost s přítomností.

• We have redecorated the house.
• Tom has studied there since 2020.

V obouch příkladech předpřítomný čas určuje, že situace stále trvá.

Rozdíly v použití

Rozdíly v použití minulého a předpřítomného času lze vidět na následujících příkladech:

• Kelly painted the room red.
• Kelly has painted the room red.

V obou případech se děj odehrál v minulosti, ale použití předpřítomného času ve druhé větě naznačuje, že výsledek stále platí a pokoj je tedy červený. V prvním příkladu už mohl být přemalovaný.

• Ian watched five films.
• Ian has watched five films.

První příklad by jsme použili pokud už víme, že více filmů si nekoukne (protože například mluvíme o určitém časovém období v minulosti). Z druhého ale vyplývá, že by se daný počet filmů mohl ještě změnit.

Občas je těžké si bez kontextu uvědomit, který čas je ten správný. Pomocným ukazatelem mohou často být příslovce použitá ve větách, která specifikují, kdy se děj odehrál.

Předpřítomný čas prostý používáme, když mluvíme o událostech, které se odehrály v minulosti, ale mají nějakou souvislost s přítomností (pokud například mluvíme o tom zdali a kolikrát jsme něco udělali). Rozdíl mezi předpřítomným časem prostým a průběhovým spočívá primárně v tom, zdali je daná činnost dokončena nebo ne. Například:

• I have read the book she lent me. I liked it.
• I have been reading the book she lent me. I’ve got another 30 pages to read.

V první větě je použitý předpřítomný čas prostý, protože kniha už byla přečtena. Druhá věta v druhém příkladě naznačuje, že činnost není dokončena: zbývá ještě dočíst třicet stran. Použije se tedy předpřítomný čas průběhový.

Zdůraznění průběhu aktivity

Předpřítomný čas průběhový se také používá k zdůraznění průběhu aktivity. Proto je v následující větě průběhová forma navzdory tomu, že telefonáty už byly ukončeny:

• I have been trying to call you all morning!
• Your mother has been worrying**!*

Dočasné činnosti a stavy

Další případ, kdy se můžeme setkat s průběhovou formou předpřítomného času, je, pokud mluvíme o dočasných činnostech a stavech. Ku příkladu:

• I usually work in Brno but I have been working in Zlín for the last 3 weeks.
• I have been taking a detour to work while the construction continues.

Stavová slovesa

Naopak, v případě sloves vyjadřujících smyslové vnímání nebo emoce a mentální procesy se používá předpřítomný čas prostý. Ve své průběhové formě lze tato slovesa nalézt pouze v neformální angličtině:

• I have heard about this job from my girlfriend.
• They have loved your place.

Je důležité umět správně rozlišovat mezi minulým časem prostým a předminulým časem, protože se častokrát nacházejí ve větách společně a rozdíl mezi nimi naznačuje posloupnost událostí, které se odehrály v minulosti.

Tvorba

Minulý čas prostý se u pravidelných sloves tvoří přidáním koncovky -(e)d a předminulý čas použitím pomocného slovesa had s minulým příčestím. Tedy:

• work → worked × had worked
• sing → sang × had sung

Hluboká minulost

Pro pochopení rozdílu mezi těmito dvěma časy se podívejme na následující příklad:

• I couldn’t believe he had eaten my cake.
• I can’t believe he ate my cake.

První věta se celá odehrává v minulosti. Dort musel být nejdříve snězen a až pak na to mohl někdo reagovat. Předminulý čas dává najevo, že se děj odehrál v hluboké minulosti a minulý čas prostý pak jednoduše zmiňuje, že se něco stalo (že nemohl uvěřit, že mu snědli dort). Druhá věta se také odehrává v minulosti, ale jenom z části. Dort byl sice snězen v minulosti, ale přišlo se na to až teď.

Série událostí

Je důležité si ale uvědomit, že předminulý čas se používá pouze v případě, kdy děj, který se odehrál v hluboké minulosti, nějakým způsobem ovlivňuje následné události. Nepoužívá se tedy, pokud jde o sérii událostí, nebo o události probíhající ve stejnou dobu. Např.:

• Lucy played the piano when she was a child but she doesn’t now.
• He heard a loud cry and rushed out.

V prvním případě fakt, že Lucy hrála na klavír, nijak neovlivňuje její dětství a v druhém případě, i když člověk vyběhl až po tom, co slyšel křik, jde o jednoduchou sérii událostí. Použijeme tedy minulý čas prostý.

Slovesa to do, to have a to be mohou kromě významových zastávat i funkci pomocných sloves. Z tohoto důvodu pro ně v případě tvorby minulých časů platí jiná, avšak velmi jednoduchá pravidla.

To do

U slovesa dělat (to do) si musíme dávat pozor na rozlišení jeho použití. Může být totiž použito buď jako sloveso pomocné nebo významové. Pokud zastává funkci pomocného slovesa, tak se používá primárně při tvorbě otázek a záporů.

• Did you have time to tidy your room?
• I didn’t have time to tidy my room.

Pomocné sloveso na sebe přebírá všechny gramatické funkce, musí být tedy uvedeno ve správném tvaru (did). Významové sloveso, které za ním následuje, pak už zůstává v základním tvaru.

Pokud je to do použito jako významové sloveso, nesmíme při tvorbě otázek a záporů opomenout použití pomocného slovesa. Tedy:

• Did you do the exercises?
• I didn’t do the exercises.

To have

I když sloveso to have může zastávat funkci pomocného slovesa, v minulém čase prostém se s ním setkáváme jenom jako s významovým slovesem. Správný tvar slovesa to have v minulém čase prostém je had. Například:

• I had a dog.

Otázky a zápory se tvoří stejně jako u jiných významových sloves: použitím pomocného slovesa do. Například:

• Did you have a good time last week?
• We didn’t have a good time last week.

To be

Stejně jako v přítomném čase, tak i v případě minulého času má sloveso to be nepravidelné formy:

• I was
• You were
• He/she/it was
• We were
• You were
• They were

Je nutné si pamatovat, že při tvorbě otázek nepoužíváme pomocné sloveso do, ale tvoříme je přesunutím slovesa to be v příslušném tvaru (was/were) na začátek věty:

• Were you in Japan last year?
• Was she at work last week?

To stejné platí pro tvorbu záporů. Pomocné sloveso do se nepoužije a částice not následuje za formu slovesa to be: was not/were not. Zkrácené formy jsou wasn’t a weren’t.

• We weren't there when it happened.
• I was not at school yesterday.

Tak jako u jiných, i u budoucích časů se v angličtině vyjadřuje, zdali půjde o jednorázovou činnost nebo stav, popisovaný budoucím časem prostým (future simple), nebo o déle probíhající činnost nebo stav popisovaný budoucím časem průběhovým (future continuous).

Taktéž existují varianty budoucích časů, které zdůrazňují, že děj nebo stav bude mít vliv na pozdější dobu vyjadřené předbudoucím časem (future perfect), případně že se bude odehrávat před jiným bodem v budoucnosti.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Sloveso will používáme, když mluvíme o budoucnosti – když si myslíme, že se něco určitě stane, když něco předpovídáme, mluvíme o rozhodnutích, která jsme právě učinili, když něco navrhujeme či slibujeme.

• Don't worry. I will help you.

Tvar tohoto budoucího času je složen ze slovesa will následovaným základním tvarem významového slovesa. Při tvoření otázky přesuneme sloveso will před podmět. V záporu je sloveso will doplněno o zápornou částici not.

• It will be a nice day tomorrow.
• Will you come with us?
• I will not do it.

Budoucí průběhový a předbudoucí čas se používají na rozpravy o událostech, které se stanou v budoucnosti. Budoucí průběhový čas se tvoří vazbou will be, za kterou následuje průběhový tvar významového slovesa. Předbudoucí tvar se tvoří pomocí vazby will have a příčestím minulým významového slovesa. Tedy:

• drive → will be driving → will have driven
• speak → will be speaking → will have spoken

Rozdíl mezi nimi je v tom, že pomocí budoucího času průběhového odkazujeme na děj, který bude v budoucnu probíhat, kdežto předbudoucí čas odkazuje na děj, který se do určité doby v budoucnosti skončí. Např.:

• At midnight, we will be driving through the desert.
• By midnight, we will have driven through the desert.

Použití budoucího průběhového času v první větě naznačuje, že děj bude probíhat v určitou dobu (o půlnoci). Naopak na základě předbudoucího času v druhé větě je jasné, že děj už bude o půlnoci ukončen, a tedy přes poušť přejedou do půlnoci.

Pomůckou na rozeznaní vhodné příležitosti pro použití předbudoucího času je spojka by. Častokrát jde však použití správného času logicky odvodit:

• I think that astronauts will have landed on Mars by the year 2040.

Zaprvé jde o jednorázovou činnost (prvně mohou astronauti přistát jen jednou) a za druhé, i kdyby došlo na opakovaná přistání, je to děj, který se odehraje okamžitě (v moment, kdy se astronauti dotknou povrchu Marsu). Použít budoucí čas průběhový by tedy nedávalo smysl.

Nejdůležitější je však pamatovat si, že předbudoucí čas je obskurní forma, která se v rámci běžné komunikace skoro vůbec nevyskytuje a použití jiných forem budoucího času není považováno za chybu.

Pro vyjádření budoucího času můžeme použít jak will, tak going to. V jejich použití je však rozdíl.

Při použití going to pro vyjádření budoucnosti zdůrazňujeme náš záměr, již učiněné rozhodnutí, nebo pokud máme důkazy pro to, co tvrdíme.

• I heard that she's going to ask her today.
• It's 5:2. They are going to win.

Při použití will k tomuto zdůraznění nedochází, i když jsme si jistí, že se něco stane, jelikož to není založeno na plánech, rozhodnutích, záměrech či důkazech. Proto se sloveso will často pojí s vazbou I think. Will rovněž používáme pokud se pro danou věc rozhodneme okamžitě, tudíž například při objednávání v restauraci. Např.:

• Wait! I will help you with your bags.
• I think I will have the salad.

Následující příklady jsou obtížnější a ilustrují použití will a going to:

• There is no bread. I know. I am going to buy some in the afternoon.
• There is no bread. Really? In that case I will buy some.

Rozdíl v příkladech je v tom, že v prvním případě si je osoba vědoma toho, že je potřeba koupit chleba a už se tedy rozhodla, že ho dokoupí, z čehož vyplývá použití going to. V druhém případě se o tom osoba dozvídá pouze v ten daný moment a sloveso will reflektuje náhlé rozhodnutí.

• I think it will rain.
• Look at the clouds! It's going to rain.

Zde je rozdíl v důkazech, na základě kterých mluvíme o určité události. V první větě pouze předpokládáme, že bude pršet, a použijeme tedy will. Ve druhé je však na základě oblak jasné, že pršet bude, a tedy použijeme going to.