Talking about the present

V angličtině v přítomném čase rozlišujeme jen, zdali jde o jednorázovou činnost vyjadřovanou přítomným časem prostým (present simple), nebo probíhající činnost vyjadřovanou přítomným časem průběhovým (present continuous).

Speciální pozornost věnujeme otázkám a záporným větám, ve kterých se mění slovosled a používají se pomocná slovesa.

Kompletní obrázek se všemi časy naleznete zde.

Použití prostého času přítomného

Přítomný čas prostý používáme, když mluvíme o obecných faktech, která jsou vždy pravdivá, nebo jsou pravdivá a stálá pro dané delší období:

• Ten times ten makes one hundred.
• I live in Olomouc.

Dále používáme přítomný čas prostý, když mluvíme o pravidelných, obvyklých událostech. Často používáme časová určení always, often, usually, sometimes, never a další příslovce vyjadřující frekvenci pro pravidelné děje.

• She never works on Sunday.

Přítomný čas prostý používáme také např. při dávání instrukcí, popisování cesty, pokud popisujeme zvyky nebo když mluvíme o již daném rozvrhu.

Tvoření prostého času přítomného

Tvar slovesa v přítomném čase prostém je stejný jako tvar infinitivu:

• I live in London.
• They sleep in the bed.

Jediná změna nastává ve 3. osobě jednotného čísla, kdy k němu přidáme ještě koncovku -s (případně -es).

• She works in our office.
• He likes you.

Koncovka -es se přidává z důvodu lepší výslovnosti za slova, která končí sykavkou (‑s, -z, -sh, -ch, -x).

• wash → washes
• catch → catches

Pokud sloveso končí souhláskou, za kterou následuje samohláska y, y se mění na i a následuje -es.

• carry → carries
• vary → varies

Co se týče často používaných sloves, existují tři výjimky, které nespadají pod výše uvedená pravidla, a to slovesa: to be, to do, to go.

Tvary slovesa to be jsou blíže popsány v samostatném článku.

Slovesa to do a to go podléhají stejným pravidlům, jako ta končící sykavkou uvedená výše. Ve všech osobách, kromě 3. osoby jednotného čísla, se používají v infinitivu. Ve 3. osobě jednotného čísla pak následuje koncovka -es:

• She always does the dishes.
• He goes there often.

Present simple

Otázku v přítomném čase prostém tvoříme přidáním pomocného slovesa do na začátek věty:

• Do you work in London?
• Do they know the answer?

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně pomocného slovesa dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s. Totéž platí i pokud použijeme sloveso do ve větě dvakrát – jako pomocné i plnovýznamové.

• Does she have a dog?
• Does he do it often?

Výjimky při tvorbě otázek nastávají pouze v případě sloves to be a to have, která jsou vysvětlena zde.

Present continuous

V přítomném čase průběhovém tvoříme otázku jednoduše přesunutím tvaru slovesa to be, které zastává funkci pomocného slovesa, na začátek věty:

• Are you doing anything?
• Is she eating the dinner?

Použití tázacích zájmen

Kromě jednoduchých otázek, které jsou popsány výše, a většinou za nimi následuje odpověď ano/ne, můžeme tvořit také otázky pomocí tázacích zájmen. Tyto otázky, nazývané taktéž wh- questions, se používají ke zjišťování konkrétních informací a tvoří se použitím těchto zájmen: who (kdo), what (co), where (kde), when (kdy), why (proč) a which (který/á/é).

Jejich tvorba není vůbec obtížná, stačí pouze přesunout tázací zájmeno na začátek otázky:

• Who is that person?
• Where am I?

Jejich tvorbu a použití si můžete procvičit zde.

Present simple

Zápor v přítomném čase prostém vyjádříme pomocným slovesem do, k němuž přidáme částici not, která značí, že jde o zápor:

• I do not work in London.
• They do not know the answer.

Pokud ve větě použijeme pomocné sloveso, přebírá na sebe všechny gramatické funkce. Významové sloveso tedy zůstává nezměněné. Ke změně dochází jen u 3. osoby jednotného čísla, kde se ke slovesu přidává koncovka -(e)s. Totéž platí i pokud použijeme sloveso do ve větě dvakrát – jako pomocné i plnovýznamové.

• She doesn’t have a dog.
• He does not do that often.

U záporu můžeme také často narazit na zkrácené formy don’t a doesn’t. Jejich použití je zcela běžné a jsou zaměnitelné s delšími formami (které jsou preferovány ve formální komunikaci).

Při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice. Pokud tedy ve větě máme not, nepoužijeme již slovo never, nebo naopak (i když by k tomu přímý překlad z češtiny občas mohl lákat).

Present continuous

V přítomném čase průběhovém tvoříme zápor použitím negativní částice not, kterou umístíme za tvar slovesa to be:

• You are not doing anything.
• She is not eating the dinner.

V přítomném čase průběhovém je taktéž možné vytvořit zkrácenou formu záporu, tedy aren’t a isn’t. Důležité je však myslet na to, že od tvaru pro 1. osobu jednotného čísla (am not) zkrácenou formu vytvořit nelze.

Znovu platí, že při tvorbě záporů je důležité myslet na to, že se v angličtině vždy používá pouze jedna negativní částice.

Použití průběhového času

Přítomný čas průběhový používáme, když mluvíme o dějích, které právě probíhají (v době, kdy o nich mluvíme).

• She is cooking now.
• They are leaving.

Přítomný čas průběhový dále používáme k tomu, abychom mluvili o dočasných stavech, které jsou pravdivé v momentu, kdy o nich mluvíme.

• His father is living with them at the moment.
• I am using my friend’s car for now.

Další využití průběhového času je pro zdůraznění opakující se situace. V tom případě používáme také příslovce always.

• They are always arguing.
• It is always raining around here.

Tvoření průběhového času

Tvar slovesa v přítomném čase prostém tvoříme pomocí vyčasovaného slovesa být (to be), které je následováno významovým slovesem – k jeho základnímu tvaru přidáme koncovku -ing.

• I am reading.
• We are traveling.

Stavová slovesa

Existují i slovesa, u kterých průběhový čas vytvořit nelze. Jedná se o stavová slovesa, tedy slovesa, která nepopisují činnost, ale procesy myšlení, cítění a smyslového vnímání. Mezi ně patří například: love, hate, like, hope, wish, agree, see, hear atd. I když nám může tedy logicky vyplývat, že bychom měli v případě výše uvedených sloves použít průběhový čas, použijeme je jenom v jejich základním tvaru, např:

• I see them playing in the garden.
• The teacher hears us talking in the back.

O všech činnostech v příkladu můžeme říct, že právě probíhají a tedy mají být vyjádřeny průběhovým časem. Slovesa see a hear však vyjadřují smyslové vnímání a tedy jejich průběhovou formu vytvořit nelze. Naopak slovesa play a talk vyjadřují činnost a jsou uvedena ve své průběhové formě. Stejný princip platí i v následujícím příkladu:

• We like the picture she is drawing.

Základní princip

Rozdíl mezi použitím přítomného času prostého a přítomného času průběhového spočívá v průběhu děje. Přítomný čas průběhový používáme pro události, které se právě odehrávají. Může se jednat i o děje dlouhodobějšího vymezení, které jsou v době, kdy o nich mluvíme, pravdivé, ale zároveň jsou pouze dočasné. Příklady:

• Her mother is living with them at the moment.
• All the people are standing in my view.

Přítomný čas prostý naopak referuje k opakovaným, dlouhodobým dějům, stavům a faktům:

• He lives next door to us.
• We eat breakfast every day.

Rozlišování stavu a činnosti

Pro správnou volbu času si často musíme uvědomit, zdali mluvíme o činnosti, nebo stavu:

• What do you do? I am a writer.
• What are you doing? I am writing a book.

V prvním případě použijeme přítomný čas prostý, protože jde o stav. Dotazujeme se na to, čím člověk je. Naopak v druhém případě se ptáme na konkrétní činnost a použijeme tedy přítomný čas průběhový.

Často se opakující chybou je snaha o tvoření průběhových časů u stavových sloves:

• This cake tastes wonderful.
• Right now she wants to help me.

I když jde o věc, která se děje ve chvíli, kdy o ní mluvíme, jde o stavová slovesa, která nemají průběhový tvar (blíže jsou popsána zde).

Otravné děje

Záludné je použití průběhového času pro děje, které nás otravují:

• My parents are always arguing.
• I am constantly spilling things.

I když se může zdát, že jde o opakované děje a bylo by tedy na místě použít přítomný čas prostý, jde ve skutečnosti o děje, které jsou typické, případně otravné. Pomůckou nám může být příslovce always (nebo jeho synonyma).

Pro mnohé je problematické určit, kdy jde o otravný děj (použije se minulý čas průběhový), jelikož jde o subjektivní záležitost. V některých případech je dobré sledovat, zdali není činnost ve větě okomentována spojeními it’s annoying, I hate it, případně jinými negativními způsoby. Pokud se v textu nic nepodobné nenachází, třeba uvážit, jaké stavy a činnosti bývají nejčastěji otravné: ztrácení věcí, hlasitá mluva, opoždění, nesouhlas atd.

Pracovní list

Kromě níže uvedených interaktivních cvičení je k dispozici také pracovní list + řešení.

Pro obecné použití přítomného času prostého viz Present simple.

Tvary sloves být (to be) a mít (to have) mohou však být výjimkami. Důvodem jsou nejen rozdíly v tvorbě jednotlivých tvarů, které nepodléhají stejným pravidlům jako u jiných sloves, ale i jejich komplexní povaha. Mohou totiž zastávat i funkci pomocného slovesa, což značně ovlivňuje jejich použití ve větě.

Informace o skloňování a použití sloves to be a to have naleznete na jejich příslušných stránkách.

Pro obecné tvoření otázek v přítomném čase, hlavně s pomocným slovesem do, viz Present simple tense: questions. Pro slovesa být (to be) a mít (to have) však existuje i jiný způsob tvorby otázek.

To be

Pro otázky nepoužíváme pomocné sloveso do, ale samotné sloveso být – v otázce jej přesuneme před podmět věty.

• Is he your brother?
• Are they happy?

To have

Pokud je sloveso have ve vazbě have got, lze tvořit otázky přesunutím have před podmět věty.

• Have you got a brother?
• Has she got a pet?