Verbs

Použití

Rozhodnout, zdali použít ve větě can nebo could, které mají téměř totožný význam, je jednoduché. Pokud jde o minulý čas, použijeme vždy could:

• They said we could not come.
• I realised I could pass the exam.

I když obě věty vyjadřují naše (ne)schopnosti a běžně bychom použili can, jde o minulý čas a bude tedy použito sloveso could.

S could v přítomném a budoucím čase se nejčastěji setkáváme, pokud chceme udělat návrh nebo jednoduše projevit slušnost při žádosti:

• We could go out next week.
• Could you take out the trash?

Must, have to a can jsou modální slovesa vyjadřující míru povinnosti něco dělat.

Kladné věty

Kromě běžných použití, kdy can znamená něco umět, dokázat, nebo dobrovolně udělat, se využívá také, když se dává svolení. Např:

• Mary can sleep here. – Mary tu může spát.
• You can borrow my phone. – Můžeš si půjčit můj mobil.

Můžeme se setkat i s variantou could. Ta se používá buďto v minulém čase nebo jako formálnější verze can.

Komplikovanější je až rozeznávat, kdy použít must a have to, jelikož obě vyjádřují povinnost.

Sloveso have to vyjadřuje, že něco musíme dělat, protože to máme přikázané:

• The criminal has to go to prison. – Zločinec musí jít do vězení.
• Mum said I have to wash the dishes. – Máma řekla, že musím umýt nádobí.

Naopak must vyjadřuje něco, co musíme udělat, protože máme sami takovou potřebu, nebo pokud my něco přikazujeme ostatním:

• You must come to work on time. – Musíš chodit do práce včas.
• There is no bread. I must go to the store. – Není chleba. Musím jít do obchodu.

Záporné věty

Význam modálních sloves se v záporných větách mění.

Can’t nebo cannot značí, že je něco proti pravidlům, které jsme nevytvořili:

• We can’t leave the school early. – Nemůžeme odejít ze školy dřív.
• I can’t give discounts. – Nemůžu dávat slevy.

Mustn’t značí zákaz, který jsme vytvořili my a must not se nejčastěji objevuje na oficiálních zákazech a tabulích s nimi:

• Visitors must not feed the ducks. – Návštěvnící nesmí krmit kachny.
• You mustn’t stay up late! – Nesmíš zůstávat dlouho vzhůru!

Don’t have to (v příslušném tvaru) používáme na vyjádření věcí, které nemusíme dělat:

• I don’t have to go to school today. – Dnes nemusím jít do školy.
• Tom doesn’t have to walk, he has a car. – Tom nemusí jít pěšky, má auto.

Gerundium

Ve většině případů tvoříme gerundium přidáním koncovky -ing za sloveso.

• watch → watching
• sing → singing
• cry → crying

Tvar slovesa se mění pouze v následujících případech:

• Pokud se sloveso končí na dvouhlásku -ie, je tato dvouhláska nahrazena písmenem -y, za kterým následuje -ing (lie → lying).
• V případě, že sloveso končí na samohlásku -e, je tato samohláska nahrazena koncovkou -ing (smile → smiling).
• U sloves končících souhláskou, před kterou je samohláska, se tato souhláska zdvojuje a až poté se přidává koncovka -ing (let → letting).

I když mají slovesa v gerundiu stejný tvar jako slovesa v přítomném čase průběhovém, zastávají ve větě jinou funkci. Můžeme se s nimi primárně setkat v následujících případech:

• Ve funkci podmětu. V takovém případě se nachází na začátku věty.
  • Drinking coffee is not good for blood pressure.
  • Sleeping is great.
• Ve funkci předmětu. V některých větách mohou stát za předložkami.
  • I don’t recommend reading the book.
  • She’s looking forward to seeing you.

Infinitiv

Infinitiv je neurčitý slovesný tvar. Tvoří se ještě jednodušeji než gerundium. Stačí před sloveso v základním tvaru přidat předložku to.

• watch → to watch
• sing → to sing
• cry → to cry

Slovesa v infinitivu se používají v následujících případech:

• Pro vyjádření záměru.
  • She demanded to speak to the chef.
  • I refuse to talk to you.
• Po příslovcích.
  • It is good to be here.
  • He is lucky to have you.
• Ve funkci podmětu. V takovém případě se bude sloveso v infinitivu nacházet na začátku věty. Tyto případy však nejsou příliš běžné, protože existují přirozenější formulace.
  • To be alive is a gift.
  • To ride a car, one has to be old enough first.

Za slovesy můžou někdy následovat formy v gerundiu i v infinitivu. Někdy se význam věty nemění:

• He hates reading/to read out loud.
• I always start crying/to cry when I watch that scene.

Jsou však i případy, kdy se význam věty mění na základě použití gerundia a infinita:

• Michael always forgets eating in the morning.
• Michael always forgets to eat in the morning.

Na základě použití gerundia v první větě víme, že Michael zapomíná, že by ráno jedl. Je důležité si však uvědomit, že i když je tato věta gramaticky správná, je prakticky nepoužívaná. Z druhé věty vyplývá, že se Michael zapomíná ráno najíst.

Gerundium vs. infinitiv

Výše jsou popsaná všeobecná pravidla, která by měla aspoň částečně osvětlit logiku používání gerundia a infinitivu. Častokrát ale správný výběr tvaru záleží pouze od konkrétního slovesa a nezbývá nic jiné, než se naučit, v kterých případech tomu tak je.

Použití

Infinitive clause je druh vedlejší věty, který obsahuje sloveso v infinitivu. Ve větě nejčastěji zastává funkci předmětu:

• I asked him to close the door.
• It is not allowed to smoke in here.

Můžeme se ale setkat i s infinitivem na začátku věty, jedná se ale většinou o formální nebo zastaralé formulace. V tom případě zastupuje funkci podmětu:

• To sleep well is to be healthy.
• To leave without paying is prohibited.

Stavba

Už z názvu vyplývá, že při infinitive clause používáme sloveso vždy infinitivu. Pokud je použito jako předmět, toto sloveso se nijak nemění — všechny gramatické funkce na sebe přebírá podmět. Otázka nebo zápor by tedy vypadaly následovně:

• Do I want him to leave?
• I do not want him to leave.

Použití

Rozdíl mezi slovesy make a let je v jejich použití. Make znamená přimět nebo přinutit, kdežto let znamená dovolit. Které z nich použít tedy rozhodneme podle zamýšleného významu. Např.:

• Her parents made her buy new clothes.
• Her parents let her buy new clothes.

Až na slovesa make a let jsou věty identitcké. První ale znamená, že ji rodiče přinutili, druhá, že jí dovolili koupit si nové oblečení.

Stavba

Obě slovesa se používají stejně. Správný slovosled je podmět + sloveso let nebo make + předmět + neurčitek (bez to):

• She made drive her there.
• My gilfriend doesn’t let me wear it.

V druhém příkladu můžeme taktéž vidět jak postupovař při tvorbě záporů. Sloveso make nebo let na sebe přebírá všechny gramatické funkce. Stejně je tomu tak, když tvoříme otázku, nebo jiný čas.

Použití

Have something done odkazuje na vazbu v trpném rodu, kterou používáme, když není důležité, kdo pro nás (nebo někoho jiného) něco udělal. Např.:

• I had a key made for you.
• Tom has the dinner served by the chef.

Použitím této vazby se zdůrazní výsledek činnosti: udělání kopie klíče nebo toho, že je Tomovi podávána večeře. V druhém příkladu vidíme i v tradiční vazbu s by, kterou můžeme vyjádřit, kdo činnost dělá, i když jde o trpný rod.

Stavba

Vazba have something done se používá po podmětu. Vždy se skládá z pomocného slovesa have + předmetu + příčestí minulého plnovýznamového slovesa. Všimněte si, že pomocné sloveso have na sebe přebírá všechny gramatické funkce:

Použití

Vazba used to se používá na vyjádření věcí, které byly pravdivé v minulosti, ale už nejsou. Nejčastěji tedy touto formou vyjádřujeme věci, které měly určité trvání: bývalý vzhled, práci, místo pobytu, zvyky a obyčeje atd. Např.:

• I used to have short hair.
• Families used to all sleep in the same rooms .

V obou příkladech použití used to vyjádřuje, že daná skutečnost už není pravdivá. V první větě implikujeme, že už nemáme krátké vlasy, ve druhé zase popisujeme dlouhodobý stav, který už povětšině není pravdivý.

Stavba

Ve výše uvedených příkladech si můžete všimnout, že used to se použije před plnovýznamovým slovesem, které následně zůstane v základním tvaru. Tvorba otázek a záporů probíhá jako vždy – použitím pomocného slovesa did:

• We did not use to go to that restaurant.
• Did your mother use to work as a teacher?